Mennonité a jejich učení

Mennonité jsou jednou součástí křesťanského hnutí novokřtěnců (tzv. anabaptistů), kteří si původně říkali švýcarští bratří. Vznikli vlivem Menno Simonse po r. 1545 v Holandsku a severním Německu. Sami slovo anabaptismus neužívali, protože bylo chápáno jako hanlivé; v druhé polovině dvacátého století se však tento název plně vžil. Chápou se jako nezařaditelní do běžných proudů reformace, tvořící „třetí cestu“ (po katolictví a protestantství).

Menno Simons

Název pochází od jména Menno Simonse (1496–1561), který anabaptismus obnovil a formalizoval jeho učení. Menno se narodil ve fríském Witmarsumu, získal vzdělání v Holandsku a stal se římskokatolickým knězem. Studium Písma, pronásledování jinověrců katolíky a setkání s anabaptisty ho v roce 1536 donutilo opustit římskokatolickou církev a připojit se k anabaptistům. Menno dal novému hnutí ráz duchovního, mírumilovného a tvůrčího křesťanství.

Menno byl duchovním vůdcem a organizátorem. Působil jako misionář, cestoval a zakládal sbory v celé severní Evropě mezi Francií a Ruskem. V pokojných chvílích napsal Menno pro své sbory řadu knih a traktátů. Ve své knize „Základ pravé víry křesťanské“ položil Menno Simmons dogmatický základ pro hnutí mennonitů. Kniha „Nové zrození“ popisuje, co to znamená být křesťanem. Po Mennonově smrti se hnutí fragmentovalo na skupiny konzervativní a pokrokové. Přes tyto vzájemné teologické rozepře byly obě skupiny známé jako zapálení křesťané a znamenití hospodáři a řemeslníci.

Učení

Pravá, bohulibá víra nemůže být jalová, ale nutně ovoce plodí a svou podstatu najevo dává (Menno Simons).

Menno Simons kázal následující:

  • pozorné čtení Písma (mnozí negramotní anabaptisté udivovali své žalářníky znalostí nazpaměť naučených biblických textů)
  • horlivost v šíření víry a nabádání k pokání
  • vykládání Písma ve světle života a učení Kristova
  • důraz na bohabojnou cestu životní, tj. následování Krista a vzájemnou zodpovědnost skrze církevní kázeň

Kázal proti násilí, jak bratřím, tak i pánům a vrchnostem, které je pronásledovaly. Jeho učení o přísné kázni (od důvěrného napomenutí, přes veřejné pokání, až ke stranění a exkomunikaci) způsobilo v praxi mnoho problémů, a je dosud kontroverzní.

Praxe

Ve svých sborech mennonité udržovali přísnou kázeň. Bohoslužba byla prostá: čtení Písma, modlitby, kázání, a společný zpěv, většinou bez hudebních nástrojů. Byla zachovávána Večeře Páně, křest dospělých (tj. dvě svátosti ze sedmi), a obřad umývání nohou. Vojenská služba, zastávání civilních úřadů, přísaha a placené duchovenstvo se zamítalo. Mennonité zavedli ve své církvi biskupy, tj. volené seniory (starší). Duchovní jsou voleni věřícími.

Historie

Kvůli pronásledování opustila mennonitská komunita v roce 1555 Holandsko a hledala po celé Evropě vhodné místo, kde by se mohla usadit. Moravští anabaptisté (habáni) byli chráněni moravskými stavy i proti císaři; byli zde oceněni pro svou píli, spořádaný způsob života a obratnost v řemeslech. Carevna Kateřina II. osidlovala Ukrajinu a Krym mennonitskými emigranty, William Penn zval tyto lidi do Ameriky. V Anglii za vlády Jindřicha VIII., bylo mnoho vlámských anabaptistů, kteří se snažili uprchout domácím lovcům kacířů, umučeno a upáleno. Persekuce pokračovala i za vlády Alžběty I. (vedle perzekuce tajných katolíků, tajných luteránů a ke kalvínství tíhnoucích puritánů). V 17. století se situace novokřtěnců zlepšila a byly na ně v západní Evropě uvaleny jen vysoké daně.

V Polsku se mennonité usazovali v dosud neosídlených oblastech. Řada mennonitů přesídlila odtud do Ruska. Ale nakonec i odsud museli prchnout. Odešli posléze do Severní Ameriky.

Dnes jsou mennonité nejpočetnější skupinou anabaptistů. Žijí v 60 zemích a dospělých členů se odhaduje přes milion. Nejpočetnější komunity mennonitů jsou ve Spojených státech, Kanadě, Jižní Americe a v Kongu.

Mennonité v současnosti

Dnešní mennonity je možno neformálně dělit na tři skupiny: tradiční (starosvětské), konzervativní, a asimilované. Tradiční mennonité se podobají starosvětským amišům, ale většinou se holí. Omezují využívání technologií a jiných moderních vymožeností podle toho, zda tyto vynálezy podemílají rodinu a komunitu. Asimilovaní mennonité se neliší v životním stylu od svých světských sousedů, a soustřeďují svoji snahu na misie, řešení mezilidských konfliktů, pomoc chudým a postiženým katastrofami, a moderaci vlastního konzumerismu. Konzervativní mennonité se nacházejí někde uprostřed; šatí se postaru, ale ne přísně, mají např. auta, ale ne televizi.

Asimilovaní mennonité tvoří dvě třetiny všech mennonitů v Severní Americe. Počet tradičních i konzervativních mennonitů roste a šíří se do dalších oblastí a zemí, kde zakládají nové vesnice.

Rozdíly mezi amiši a mennonity

Většina mennonitů je dnes do velké míry moderní, kdežto většina amišů udržuje život po starodávnu (plnovous, starobylé jednoduché šaty, koňské potahy, zákaz elektřiny atp.). Ale existují i velmi tradiční mennonité. Oba dva směry na sebe mají vzájemný vliv, a někdy splývají dohromady. Amišové nestaví kostely (bohoslužby slaví doma), slaví večeři Páně dvakrát do roka, a důsledně dbají na separaci od světa. Mají většinou přísnější církevní kázeň.

Mexičtí mennonité

Jejich způsob života je jednoduchý a starodávný. Mexičtí mennonité prakticky nepoužívají elektřinu ani internet. Živí se, podobně jako jejich předci, pěstováním kukuřice, chilli papriček, bavlny a cibule. Jenže udržet si odstup od moderních technologií a izolaci je mnohem těžší než dříve.

Kořeny mennonitské komunity v mexickém městě Chihuahua sahají do doby před sto lety, kdy do oblasti přišli první osadníci hledající ideální zemědělskou půdu, izolaci od okolního světa a zachování svého náboženství.

I dnes se snaží udržovat jednoduchý styl života, který vedli jejich předkové. Jenže je to stále těžší a těžší. A to i kvůli problémům, které přináší současný svět. Jedním z nich jsou například snižující se zásoby vody v souvislosti s klimatickou změnou a potřeba čerpat ji z hlubin země, což nejde bez čerpadel poháněných naftou.

Mennonitší zemědělci kdysi přišli do Mexika z Kanady. Jde o potomky anabaptistů, kteří žili v 16. století v Německu, Švýcarsku a Nizozemsku. Protože odmítali vojenskou službu a koncept církevní hierarchie, trpěli dlouhá léta pronásledováním a stali se závislými na ochraně od panovníků, kteří využívali jejich přesvědčení, že zemědělství a víra jsou vzájemně propojeny. 

Mexická komunita El Sabinal byla založena téměř před 30 lety v suché pouštní oblasti Chihuahua na severu Mexika. Postupem času mennonitští farmáři proměnili vyschlý terén v úrodnou zemědělskou půdu, často s využitím starodávné zemědělské techniky. Žijí v jednoduchých cihlových domech, které si sami postavili a které se obvykle skládají z jedné otevřené místnosti.

Rodným jazykem mennonitů je plautdietsch – jde o směs dolnoněmčiny, pruského nářečí a holandštiny. Mnoho mennonitů, zejména mužů, kteří se stýkají s místními dělníky, hovoří také španělsky. Téměř vše, co mennonité potřebují, od škol až po obchody se smíšeným zbožím, si vybudovali sami v rámci svých soběstačných komunit.

Muži se starají o pole, zatímco ženy doma pečují o zahrádky a o děti. Žení a vdávají se brzo a mají často i více než deset potomků. Ti zpravidla chodí do školy jen do 12ti let. Chlapci a dívky sedí ve třídách odděleně, stejně jako muži a ženy v neděli v kostelních lavicích. Děti už od deseti let také často obsluhují traktory nebo kočírují koňské povozy. 

S vnějším světem se mennonité setkávají, jen když zaměstnají dělníky z okolí, kteří do komunity nepatří, nebo když jedou do města nakupovat. Žijí v souladu s tradicemi, bez nákladních aut, bez gumových pneumatik i bez elektřiny. O moderní technice nic neví – tak se narodili a tak to chtějí i nadále.