Historie chmelařství v českých zemích 2/6

Publikováno: 27. 11. 20226. 5. 2023 Autor: Jan Chmelař

Chmelařství v Žatci – 2. polovina 17. století

Obnova slávy žateckého chmelařství ve 2. polovině 17. století (období po třicetileté válce).

Pobělohorská doba a válečné období se negativně promítly i do stavu chmelařství. Odhaduje se, že v Žatci a okolí ubyla pětina až čtvrtina rozlohy chmelnic. Těsně po skončení války pole ležela ladem, chmelové tyče posloužily vojsku i obyvatelstvu jako otop, chyběli zkušení pracovníci.

Žatecký chmel však neztratil svoji dobrou pověst, jeho kvalitu vychvaloval například ve svých dílech vlastenecký jezuita a spisovatel Bohuslav Balbín i exulantský spisovatel Pavel Stránský. Pozvolný vzestup pěstování chmele dokumentuje významný dokument rakouské monarchie, jakým je tzv. Berní rula, který uvádí, že kolem roku 1654 (tedy krátce po třicetileté válce) bylo v Žatci 293 ha chmelnic, roku 1757 pak 368 ha.

Historie a vývoj chmelařství v 18. století

Mezi četnými úředními patenty z doby vlády Marie Terezie (1740 – 1780) najdeme i několik nařízení týkajících se žateckého chmele. S cílem udržet exkluzivitu domácího kvalitního chmele byl opět úředně zakázán vývoz chmelové sádě. Od roku 1750 bylo zakázáno míchat kvalitní a méně kvalitní odrůdy chmelů. Od roku 1769 měl být chmel určený pro export úředně pečetěn, aby byla zaručena jeho kvalita.

Roku 1759 bavorský univerzitní profesor Johannes Heumann napsal o českém chmelu pochvalně: „V tom je jednomyslnost, že Čechy mají nejlepší chmel, k čemuž velmi přispívá půda, více ale ještě péče obyvatel. Nejlepší chmel se rodí v kraji žateckém, plzeňském, v okolí Klatov a Úštěka.“

Počátky certifikace chmele

Nejstarší známé potvrzení o původu chmele, vydané v Žatci, pochází z roku 1774. Tato potvrzení byla později běžně číslována pro evidenci a kontrolu a také kvůli jejich falšování. V roce 1796 byla při žateckém magistrátu založena zvláštní kniha, kam se zaznamenávalo každé vydání potvrzení o prodeji chmele. Kromě jmen prodávajícího a kupujícího zde bylo uváděno množství a cena prodávaného chmele, dále počet žoků a místo určení, kam měl být chmel odvezen. Takto byl evidován všechen chmel, vypěstovaný v Žatci. Netýkalo se to ale chmele do Žatce přivezeného odjinud a zde prodávaného. Takto byl evidován tzv. žatecký městský chmel až do roku 1833, kdy byl založen Spolek pěstitelů chmele v Žatci, který je nazýván v literatuře také Chmelařský spolek či Spolek pěstitelů chmele v Žatci. Stojí za zmínku, že až do dvacátých let 19. století byl také znám pod tradičním názvem „Weinerverein“, vinařské sdružení, které vyjadřovalo historickou spojitost žateckých vinařů a chmelařů.
Již ve druhé polovině 18. století se v žateckém kraji začalo používat k obdělávání a kypření půdy ve chmelnicích zcela specifické nářadí, tzv. žatecký percák, tzv. bezplazové rádlo, který napomohl efektivitě obdělávání chmelnic a zvýšení produkce chmele.

Vynález „percáku“ souvisí s vývojem řádkových plodin, zejména kořenové zeleniny, jako jsou brambory a řepa, a chmele, a se změnami v pěstování rostlin – v době přechodu od střídání ploch k systému střídání plodin. To bylo používáno až do druhé světové války.

Od 2. poloviny 19. století, kdy se významně rozšířila obdělávaná plocha v okolí města Roudnice nad Labem, se začaly souhrnnými názvy odlišovat pěstitelské chmelařské obvody a vznikly tak oblasti Žatecká a Úštěcká, které nesou toto jméno i v současnosti.

Zatímco na Úštěcku se v této době pěstoval hlavně chmel „zeleňák“, zelená odrůda chmele, na Žatecku to byl „červeňák“, červená odrůda chmele.

Konec 18. století a celé 19. století je důležitým mezníkem v postupech pěstování chmele v českých zemích. Začínají se tvořit základy příští techniky a rozmachu výrobních sil. Do chmelařství přichází technický pokrok, který nahrazuje empirické zvyklosti.

Začátkem 19. století byl obchod s chmelem v rukou značného počtu obchodníků českých i cizozemských. Kromě velkých obchodníků (nakupujících 700 až 1.000 strychů chmele) dokládají registry i množství malých obchodníků, kteří kupovali ročně 10 až 50 strychů, aby spekulativně počkali na zvýšení ceny a chmel se ziskem opět prodali. Do roku 1843 se chmel nevážil, ale měřil podle jednotek zvaných „strych“ nebo též „korec“ Byla to míra plošná i objemová; 1 strych = 1 korec = 93 litrů.

Důležitým mezníkem pro budoucí rozvoj českého chmelařství bylo v roce 1848 úplné zrušení roboty a tím i poddanského svazku a vrchnostenské pravomoci nad poddanými. Dosavadní poddaní se tak stali právoplatnými občany a vlastníky půdy a měli možnost pěstovat na své půdě chmel. Tato změna významně motivovala nové pěstitele.

Podíl tzv. vesnických chmelnic v Žateckém kraji postupně vzrůstal a v 60. letech 19. století dosáhl 80% plochy všech chmelnic v českých zemích. K tomuto vývoji přispívala skutečnost, že právě chmelařství patřilo k nejtypičtější plodině vesnické malovýroby. Hodnota chmele, a tím i jeho tržní cena, záležela (a i v současnosti záleží) na pečlivém provedení všech potřebných prací od jarního řezu, přes sklizeň, až k jeho řádnému usušení.

Toto vše mohla chmelu poskytnout v mnohem větší míře a kvalitě právě menší vesnická hospodářství než vrchnostenský velkostatek, který pro své chmelnice používal málo kvalitní práci robotníků nebo námezdních sil. Tím od 2. poloviny 19. století také rostl význam venkova jak pro celkovou produkci českého chmele, tak i pro jeho uplatnění na cizích trzích.

Zrušení robotní povinnosti (založené na počtu dní) vedlo, mimo jiné, při sklizni chmele k zásadní změně hodnocení pracovního výkonu z „časového“ na „úkolový“. Důsledkem toho bylo zavádění speciálních kovových chmelových známek k evidenci odvedené práce. Podle počtu chmelových známek příslušela česáči jeho odměna. Z počátku se jednalo o odstřižky železného, pozinkovaného nebo mosazného plechu s vyraženými iniciály hospodáře. Později, na konci 19. století, již šlo o odborně strojně ražené chmelové známky.
V Žatci se jejich výrobou zabýval rytecký a ražební závod Rudolf Lässig. Jednalo se o kruhové, nejčastěji mosazné plíšky s průměrem do 32 mm. Na líci bylo vyraženo jméno hospodáře, obec a číslo popisné. Na rubu plíšku byla vyražena nominální hodnota. Tou byla převážně specifická chmelařská objemová jednotka, tzv. jeden věrtel. České chmelové známky jsou jedinečným hmotným dokladem vypovídajícím nejen o jedné zaniklé lidské činnosti, jakou byla ruční sklizeň chmele. Dějinná dokumentárnost rozsáhlejších sbírkových souborů chmelových známek je nesporná. Odráží se v nich dopad světových historických dění na dějiny regionální od sklonku devatenáctého do druhé poloviny dvacátého století. Veřejnost se o tom může přesvědčit v žateckém regionálním muzeu, kde byla v roce 2001 otevřena stálá expozice chmelových známek čítající dnes bezmála 1000 položek.
Věrtel je staré označení pro dutou míru pro sypké látky, ale někdy i pro míru plošnou, jejíž velkost byla odvozena z velikosti plochy oseté osivem o objemu jednoho věrtele. České slovo věrtel pochází z německého slova Viertel, protože šlo o čtvrtinu větší jednotky, zvané strych, česky též korec. Nejstarší věrtel byl jednotkou o objemu 25 litrů. Tuto historii dokládají dochované chmelové známky s hodnotami ¼ , nebo ½ chmele a také odměrné dřevěné nádoby, kterými se měřil načesaný chmel na chmelnici. Později došlo k přechodu z pětadvacetilitrového věrtele na třicetilitrový (přesné datum není doloženo).

Na polích se v 19. století začala zavádět střídavá zemědělská soustava, charakterizovaná osevními postupy, udržujícími rovnováhu a stálou úrodnost zemědělských půd. Pokrok se projevil v dostatečné produkci píce a docházelo ke zvýšení produkce chlévského hnoje.

Zavádění nových plodin dalo popud ke zlepšování orebního a kultivačního nářadí. V roce 1827 došlo k vynálezu pluhu s válcovitou radlicí, ruchadla bratranců Veverkových, podle kterého byly konstruovány pluhy, které půdu již obracely a mohly být nasazeny i do těžkých půd a hluboko je rigolovat.

Tento vývoj zasáhl v 19. století české chmelařství. Chmel byl tehdy důsledně vyčleněn od ostatní zemědělské produkce a hledaly se pro něj nejvhodnější půdy, způsobilé pro jeho efektivní pěstování. Začínaly být rušeny chmelnice s nevhodnými podmínkami, zvláště v jižních a západních Čechách, od Klatovska po Sokolovsko.
Pěstování chmele se začalo soustřeďovat pouze do oblastí, které svým podnebím a půdou nejlépe vyhovují růstu a vývoji chmele a v těchto oblastech se chmel pěstuje dodnes. Výjimečnost Žatecka v rámci celé rakouské monarchie se posílila.

Pěstování chmele na chmelnici

Pěstování chmele na chmelnici se rovněž v 19. století zásadním způsobem proměnilo.
Tradiční formou bylo upravení celé plochy, která se každoročně znovu rozdělila na řádky a na vyznačených místech se do důlků s hnojem vysazovaly sazenice chmele. Ve starších chmelnicích se pečlivě upravila rostlina. Když chmel začal růst, zarážely se k rostlině tyče a nejlepší výhonek se k tyči přivazoval. Následně se zaléval, chránil před škůdci a během růstu neustále vyvazoval až ke konci tyče.
K tomu se používaly speciální dřevěné jehlancovité žebříky s opěrnou nohou. Jestliže byly tyče větrem poraženy, znovu se postavily.
Při sklizni se postupovalo tak, že rostlina se odřízla nožem asi 1 m od země a tyč se vytáhla speciálním zvedákem, hákem, ze země i s navinutým chmelem. Podřezaný chmel se česal buď na chmelnici, nebo se někdy na položené tyči rozřezal na menší části, které se svázaly do malých otepí a odvážely do stodol, kde došlo k očesání.

Při česání na chmelnicích se tyče se i s navinutým chmelem snášely k připraveným podpěrným konstrukcím, umístěným na okraji chmelnice. Podpěry se opíraly jedna vedle druhé až vytvořily jednostrannou stěnu a pod tuto stěnu se usazovaly česáči chmele. Ti chmelovou révu stahovali po tyčích dolů a sčesávali chmelové hlávky do česacích nádob, proutěných košů a nůší. Po naplnění nádoby byl chmel odevzdáván u chmelové míry, kde se nasypáním do míry měřil na věrtele a měřič zároveň ověřil jeho kvalitu.

Za každý odevzdaný věrtel chmele obdržel česáč chmele chmelovou známku. Chmelové známky byly na konci sklizně, někdy i během ní, vyměněny za peníze, přičemž cena za jeden věrtel byla vždy dopředu pevně stanovena. Znalý a šikovný česáč dokázal načesat až 35 – 40 věrtelů denně.

Načesaný chmel byl ukládán do malých žoků, nesměl se mačkat ani zatěžovat, protože obsahuje cca 80% vlhkosti a co nejrychleji se odvážel k sušení.

Přes zimu se ponechávaly chmelové tyče na chmelnici a ukládaly se do hromad ležatých, nebo stojatých kuželů nebo pyramid.
Chmelové tyče vydržely v užívání 10 až 15 let, po této době byly již obyčejně příliš krátké a musely být nahrazeny jinými. Krácení tyčí bylo způsobeno tím, že konec zapuštěný do země rychle uhníval a proto musely být podle potřeby před jarním zasazením tyče přisekány. Tyč se často při větru zlomila, a to obyčejně v místě těsně pod zemí, kde hnitím nejvíce trpěla.

Zdroj: Muzeum chmele Žatec