Rudolf Jelínek – Příběh značky 1/2

Rudolf Jelínek je mezi destiláty a zejména výrobci brandy opravdový pojem. Tato tradiční značka si však prošla vlastní pohnutou historií a v průběhu dějin dokázala obstát nejen doma, ale i ve světě, přestože historické okolnosti vždy nebyly zrovna příznivé.

Pojďte se tedy v tomto článku seznámit s příběhem rodinného klanu Jelínků a jejich osudy.

Začátky na Moravě

Ovocnářství se na Moravě dařilo vždy. Už topograf Josef Schwoy, který koncem 18. století ve svém cestopisu uvádí, že „chutným zahradním a ovocným plodům daří se všeobecně“, přičemž se „vyváží mnoho čerstvého ovoce do Vídně, ještě více však ovoce sušené a ořechy do cizích zemí, a tím mnoho peněz do země přichází“. Přímo na Vizovicku se dařilo zejména švestkám. Nejčastěji se zpracovávaly sušením, například ve valašských sušírnách. V polovině 18. století stála měřice sušených vizovických švestek (objem zhruba 70 litrů) 2,30 zlatého.

Lihopalny se rozšiřovaly v Čechách zejména ve druhé polovině 14. století, na Moravě a ve Slezsku až v 16. století, Na konci 16. století byla pálenice zřejmě i ve Vizovicích, přesnější datum ale s jistotou určit nejde. Pálenici zmiňuje urbář vizovického panství z roku 1585, ale zmínka byla připsána do dokumentu až později, nejspíše až v roce 1662.

Majitel panské pálenice Aron Eichen ji v roce 1882 svěřil do pronájmu Jakubovi Jelínkovi, který ji ale nikdy neprovozoval. Ten potom vedení palírny svěřil svému synovi, Zikmundovi Jelínkovi. V roce 1891 Zikmund Jelínek zakládá „závod ku vyrábění kořalky“ ve Vizovicích. Využívá zkušeností, které získal při vedení Eichenovy palírny.

Firma Jelínek však nebyla jediná, kdo v pálenictví v té době expandoval. Ovocnáři ve Vizovicích hledali odbyt pro sklizené ovoce, a tak v roce 1894 založili Razov, Rolnický akciový závod ovocnářský Vizovice. Stali se tak konkurenty rodině Jelínků.

Už v roce 1895 byly razovské výrobky oceněny diplomem na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze a na plodinové výstavě v Brémách. V roce 1896 si odvezly vyznamenání z výstavy v Berlíně. Obchodní známka Razov si získala dobrý zvuk, takže jí s prospěchem užívali i soukromí majitelé pálenice po zániku akciové společnosti.

Rok po založení Razova vzniká třetí palírna, První vizovická pálenice Karla Singra (1895). Tím na konci 19. století vzniká ve Vizovicích „velká trojka“ – trojice pálenic Karla Singra, Zikmunda Jelínka a pálenice Razov. Právě tyto tři společnosti měly pro další vývoj pálení ve Vizovicích největší význam.

Dobové snímky z historie společnosti Rudolf Jelínek a. s., která se zabývá výrobou destilátů na Valašsku již od 16. století.

První světová válka

Během první světové války odešli synové Zikmunda Jelínka, Rudolf a Vladimír, bojovat na frontu. Oba válku přežili. Rudolf Jelínek byl důstojník rakousko-uherské armády. Po válce odchází Zikmund Jelínek na odpočinek a ve svých 60 letech přenechává řízení synům Rudolfovi a Vladimírovi. Ti dali firmě název „Zikmunda Jelínka synové“.

Dva roky po převzetí firmy, v roce 1921, synové Jelínkovi kupují Razov. Již brzy po převzetí firmy mladými syny se ukázalo, že rozhodnutí bylo prozíravé. Rolnický závod ovocnářský měl ze všech místních pálenic nejvýhodnější lokalitu a firmě se tak otevřela cesta rychlejšího rozvoje.

Během 20. a 30. let bylo v areálu Razova následující: Obytná jednopatrová budova, kvasírna s šesti kvasnými jámami, pálenice s měděným kotlem (obsah 510 litrů), topírna, jáma na výpalky, destilatura, jedno velké a tři malá cihlová skladiště, bednářská dílna, prádelna, dvůr, velká zahrada, chlév, stáje a kůlny, Areál byl elektrifikován v roce 1926.

Po několika letech se mezi bratry začaly objevovat neshody a jejich cesty se rozešly. Rudolf Jelínek zůstal na Razově a firmě dal své jméno, Vladimír pokračoval na původním místě ve Vizovicích pod původním názvem, píše se rok 1926. Oba bratři si uvědomovali, že z rozdělení vyšel lépe Rudolf. A proto byl součástí rozdělovací dohody bod, který Vladimíru Jelínkovi umožňoval používat až do roku 1929 razovskou pálenici borovičky, naopak Rudolf Jelínek byl do té doby z jejího užívání vyloučen.

Firma Rudolfa Jelínka byla ve 30. letech bezesporu nejdynamičtěji se rozvíjející vizovickou pálenicí. Přesto podle hospodářských ukazatelů, například výše provozního kapitálu, obratu nebo počtu zaměstnanců, zůstávala nadále za První vizovickou pálenicí Karla Singra nebo i firmou svého bratra Zikmunda Jelínka synové.

Rudolf Jelínek přišel na začátku 30. let s novým výrobním plánem. Košer pálenky. To předpokládalo přítomnost pověřeného zástupce židovské obce, který dozoroval výrobní proces, a to od začátku až do konce, tedy od výběru surovin až po uložení do sudů. Výrobky byly nakonec označeny hechšerem, tedy potvrzením toho, že jsou skutečně košer. tento postup je prováděn dodnes.

V roce 1934 skončila ve Spojených státech prohibice a Rudolf Jelínek se rozhodl s košer destiláty expandovat do USA. To byl základ jeho obchodního zahraničního úspěchu až do roku 1939.

Druhá světová válka

Proces diskriminace židů, jímž nacistický režim sledoval uchvácení jejich majetku, vytěsnění na okraj společnosti a nakonec fyzickou likvidaci, byl zahájen ihned po okupaci v březnu 1939. Vizovický palírenský průmysl to zásadně ovlivnilo vzhledem ke skutečnosti, že čtyři největší firmy v oboru byly vlastněny židy.

Druhá světová válka byla pro židovskou rodinu Jelínků tragická. Téměř všichni členové rodiny Jelínků byli zavražděni v koncentračních táborech. Přežili jen synové Rudolfa Jelínka Zdeněk a Jiří. Ve válečném období došlo k arizaci palírny a firma byla pod nucenou správou až do roku 1945.

Po válce se bratři Zdeněk a Jiří Jelínkovi ujali řízení firmy, bohužel starší Zdeněk již v roce 1946 zemřel na následky válečných útrap. Mladšímu Jiřímu se poté podařilo navázat na předválečné obchodní úspěchy. Když po válce Zdeněk Jelínek pochopil, že už mu kvůli plicní chorobě nezbývá hodně času, odkázal bratrovi Jiřímu své jmění. V poslední vůli se vyjádřil takto: „Nechť jako dědic pokračuje v díle započatém našimi rodiči.“

Během roku 1946 se Jelínkovi podařilo znovu navázat obchodní kontakty se zákazníky po celé republice a obnovit dodávky zpřetrhané válkou. V podmínkách poválečného hospodářství to ovšem nebylo nic snadného. Podnik se často musel zákazníkům omlouvat, objednané zboží bylo dodáváno se zpožděním, objednávky byly odkládány, ať už vinou nepravidelných dodávek lihu, nebo lahví – například v létě 1946 sklárny vyřizovaly objednávky lahví až s tříměsíčním zpožděním.

Všechny díly