Středověké pivo by si dnes asi nikdo nedal

Jak chutnalo a vůbec vypadalo pivo ve středověku? Nápoj to byl nevábný už od pohledu, přesto bylo vyhledávané a patřilo k nejzdravějším nápojům tehdejší doby. I když spíše než nápoj se jednalo o potravinu.

Pivo je náš národní nápoj, Pivo je s námi 5 tisíc let., o tom není sporu. Češi proto rádi upozorňují na historickou tradici vaření piva u nás. Kdyby nás ale stroj času přenesl do středověké krčmy, s pitím by většina z nás váhala.

Pivo v Čechách

Pokud bychom se dívali na historii piva celosvětově, zjistili bychom, že vztah lidstva k tomuto nápoji se utvořil již v opravdu v dávné době. Nelze přesně říci, kdy a kde bylo uvařeno první pivo. Víme však, že jej lidé na Blízkém východě vařili již před více než deseti tisíci lety.

Velmi oblíbené bylo pivo již ve starém Egyptě, ale znaly jej i další civilizace starověku. Řecko, Řím, a také Mezopotámie – tam všude se pivo vařilo a také s oblibou pilo. Střední Evropa nemohla zůstat pozadu. I když nejstarší doklady o vaření piva na našem území pochází až z doby 4. století př. n. l., kdy zdejší území obýval keltský kmen Bójů, je logické předpokládat, že pivo se zde vařilo i dříve.

Arabští cestovatelé, kteří k nám přicházeli v 10. století již bez nejmenších pochyb píší o tom, že pivo se u nás vaří opravdu hodně. V dalších staletích se potom výroba piva dále rozvíjela, až se stala jednou z tradičních českých národních dovedností.

Vaření piva v historii

Samotný postup vaření piva, který vymysleli už staří Sumerové, se tisíce let nemění. Vstupují do něj ale nové technologie a pomáhají mu různé pomůcky, a tak vypadá i chutná jinak než to, které se vařilo ve středověku.

Základní ingredience jsou samozřejmě stále stejné. Jde především o vodu, obilí, z pšenice se vařilo pivo světlé a z ječmene pak pivo tmavé, a kvasnice. Pokud vám přijde zvláštní, že není zmiňován chmel, je to naprosto v pořádku. Dnes si pivo bez chmelu dokážeme představit jen těžko, v dřívějších dobách jej ale často nahrazovaly jiné bylinky, které mu dodávaly potřebnou hořkost. Kvašení také často probíhalo spontánně.

V 10. století našeho letopočtu u nás vznikaly první klášterní pivovary, např. v klášteře benediktinek na Pražském hradě z roku 970. Další pivovar z tohoto období vznikl v Břevnovském klášteře v roce 983 a i dnes nabízí velmi příjemné posezení u půllitru klášterního piva. Legenda praví, že pití piva u nás se již v této době rozmohlo natolik, že jeden z českých patronů, sv. Vojtěch, se u papeže domáhal, a to úspěšně, zavedení prohibice na našem území.

Výroba piva ve středověku

Ve středověku byla piva byla nesmírně rozmanitá, potravinářské normy v dnešním smyslu samozřejmě neexistovaly a každá várka piva měla jiné složení a chutnala odlišně. Záleželo, jak se která dávka povedla.

Pokud máte se středověkem spojenou představu příjemné krčmy, kde sličná šenkýřka roznáší pivo drsným mužům středověku. Romantická představa by v kontaktu s realitou asi vzala rychle za své.

Středověké pivo bylo v první řadě teplé, nefiltrované a většinou mělo výraznou sedlinu. Ve středověku se do piva také přidávala celá řada z dnešního pohledu velmi netradičních přísad. Mohlo se jednat třeba o fenykl, šalvěj, březovou nebo dubovou kůru či dokonce volskou žluč. Pivo přitom nebylo jen nápojem, nýbrž se z něj i hojně vařilo. Známá je hustá pivní polévka vzniklá z piva a chleba, možná odtud pochází rčení, že pivo je tekutý chléb.

Středověké pivo nebylo jen nápojem, ale našlo si cestu i do kulinářské sféry. Ve středověké kuchyni bylo běžnou ingrediencí, která dodávala chuť masovým pokrmům a pivo bylo oblíbené zejména i jako součást středověkého chleba. Značné množství bílého a ječného chleba obsahovalo pivo jako klíčovou složku.

Ve středověku také nebylo pivo v sudech natlakované, prostě na to tehdy neměli technologii. To znamená, že mělo opět významně jinou konzistenci a podobu než to, na jakou jsme zvyklí. Pěna takového piva byla také jiná než ta dnešní, a i když pěna při kvasném procesu vzniká, na typickou hustou bílou čepici byste si museli nechat zajít chuť.

Pivo se připravovalo různě, někdo používal vodu z pramenů, někdo vodu dešťovou. Také přísady se lišily. Naivní je také představa toho, že ve středověku se nešidilo. Ne všichni sládci byli poctiví, ne všichni šenkýři byli dávali hostům jen to nejlepší. Pivo se zkrátka šidilo vždycky. Tím nejmenším problémem bylo asi prosté ředění vodou, horší byly přísady, které měly nahrazovat chybějící, avšak jinak přirozené vlastnosti.

Do piva se tak přidávalo dokonce i vápno nebo síra. Samostatnou kapitolou je potom ochrana piva před uhranutím nebo očarováním. Některé rituály pivo samotnému nikterak neuškodily, jiné ale spočívaly v tom, že bylo do piva třeba něco vhodit.

Bylo jiné než dnes. Nefiltrovalo se, nepasterizovalo se a mletý slad v něm zůstával, takže bylo velmi husté. Ve středověku a raném novověku šlo o jednu ze základních potravin. Upravovalo se zahřátím či slazením. Třeba přidáním chleba vznikla chlebová pivní polévku.

Proces vaření piva byl stejný stejná či podobná jako dnes, až po uvaření a dozrávání. Odlišný je další způsob úpravy. Co víme, tak ve 14. století se oddělilo sladovnictví od pivovarnictví, z pšenice se dělalo světlé, z ječmene tmavé pivo a máme doloženo, že se vařilo i z ovsa.

Proces výroby sladu probíhal následovně – prostor, kde se zrno máčelo, se nazýval humno. Poté se obilí dávalo na tzv. valečku, kde se odpařovala voda, a zrno začalo klíčit. Naklíčené se pak přemístilo do hvozdu, kde se sušilo. A ve mlýně pak vznikl mletý slad.

Pivo pili úplně všichni

Na otázku, kdo ve středověku pivo vlastně pil, je jednoduchá odpověď – všichni.

Pivo se vařilo i v domácnostech a konzumovali jej muži, ženy i děti. Většinový názor mluví o tom, že důvodem byl strach ze závadné vody. Smysl to dává, především pak v městském prostředí, v průběhu epidemií apod. Je ale na místě zmínit i to, že část historiků tuto interpretaci spíše odmítá. Zdrojů čisté vody bylo podle nich ve středověku poměrně dost, i když ve městech to byl vždy problém. Šlo spíše o to, že pivo bylo prostě základní potravinou, ze které se vařilo a konzumovat ho ve velkém bylo zkrátka tehdejší zvyklostí. Nesmíme zapomínat také na výživovou hodnotu piva jako potraviny.

Pivo bylo každopádně i ve středověku zdrojem problémů, lidé se jím opíjeli a nezřídka se potom dostávali do křížku s tehdejšími strážci pořádku. Zvláště aktivní byli v tomto ohledu studenti.

Středověká Anglie a pivo

Britové jsou známými milovníky alkoholu obecně, zejména pivo se však těší velké oblibě. Již ve středověké Anglii nebyl džbán piva jen nápojem, ale všudypřítomným společníkem u každého stolu. Ale tento středověký nápoj byl nevábný už na pohled.

Středověcí lidé měli pro kulturu zaměřenou na pivo dva důvody:

• Někteří si pivo skutečně vychutnávali jeho chuť a mnozí si dokonce doma vařili vlastní pivo.
• Lidé se opíjeli, aby alespoň na čas zapomněli na existenčními problémy a tak pivo hrálo důležitou roli při všeobecném zlepšování nálady.

Co se týče vzhledu i chuti, bylo středověké pivo rozmanité, leč pro nás vzhledově nevábné. Vyrábělo se v různých barvách, cenách a čistotě, ve smyslu průzračnosti. Světlé nebo zakalené, vlastnosti piva určovaly jeho cenu. Chudší jedinci obvykle volili domácí pivo, často kalnější a husté s nerozpuštěnými usazeninami.

Chuť středověkého piva se značně lišila v závislosti na přísadách při vaření. Častou součástí byly bylinky, které měly nápoji zajistit hořkost. protože se tehdy ještě nepoužíval chmel. V Anglii v 11.-15. století si lidé pochutnávali na variantách jako poset ale, což byl nápoj smíchaný z mléka a piva, které se v pivu srazilo. Braggot pak byla dražší verze pivního nápoje, která se připravovala z piva, medu a koření.

Pivo nebo raději vodu?

Objevují se i názory, že obliba piva ve středověku souvisela se strachem pít vodu, která mohla být i zdravotně závadná a způsobovat nejrůznější choroby. Historici specializující se na středověké dějiny tento mýtus vyvracejí a uvádějí, že lidé ve skutečnosti pili vodu pravidelně. Láska k pivu tak nebyla způsobena strachem z nebezpečné vody.

Řeky, potoky, dešťová voda a roztátý sníh poskytovaly bezpečné alternativy. Místní obyvatelé byli zběhlí v hledání čerstvých podzemních toků a často k nim hloubili studny. I voda z řek a potoků si našla cestu do každodenního života, někdy se používala k ředění vína.

Názor, že voda byla ve středověku nebezpečná, kontrastuje se skutečností, že středověcí lidé považovali čistou, studenou vodu bez zápachu za bezpečnou k pití. Pivo nebylo náhražkou vedenou nutností, bylo to přednostní řešení. Představa, že pivo pozvedá náladu, měla větší váhu než obavy o bezpečnost vody.

Pokud se zamyslíme nad chutí středověkého piva ve srovnání s jeho moderní, současnou variantou, která se běžně čepuje v hospodách, zjistíme, že rozdíl je značný. Sladový ječmen, používání chmele a proces ležení při výrobě moderního piva prošly značným vývojem. To, co bylo kdysi ve středověku teplým, plochým a mírně kouřovým odvarem, se změnilo v rozmanitá a sycená piva, která si vychutnáváme dnes. Pivo urazilo v historii značný kus cesty a je to svým způsobem až fascinující příběh. Jedno je ale jisté, středověké pivo by nám dnes přišlo asi nepitelné, nevábně vonící, s podivnou našlehanou pěnou, kalné až nechutné.