Historie armaňaku a koňaku

Historie armaňaku

Armaňak je považován za nestarší destilát na světě. V roce 2010 oslavil armaňak 700 let své historie. Krajinný ráz většiny Evropy se za tu dobu proměnil k nepoznání, v Gaskoňsku, na úpatí Pyrenejí jakoby se zastavil čas. Producenti této vinné pálenky stále obývají po generace děděné usedlosti mezi miniaturními pastvinami na mírně zvlněných, válcových kopcích.

Prvenství mezi francouzskými pálenkami si armaňak vysloužil právě jižní polohou, blízkou k Iberskému poloostrovu. Ten v raném středověku obývali Arabové, kteří techniku destilace vynalezli. Ta se pak přes Pyreneje rozšířila na území Francie. Proces destilace údajně přivezli poutníci ze Santiaga de Compostela. Ve staletích následujících úpadek Římské civilizace, se Evropa technologicky téměř nevyvíjela. A právě Arabové tehdy vládli Středozemí a všemu přilehlému snad ve všech oblastech.

Armaňak se začal dokonce předepisovat jako lék. Pozitivní zdravotní efekt tohoto gaskoňského destilátu na lidský organismus poprvé sepsal v roce 1310 franský mnich Vital du Four, nazývající jej „Aguay Ardente“, tedy hořící voda. Kopie této práce se přepisovaly a tiskly po staletí, jedna z roku 1531 je dokonce uložena i knihovně ve Vatikánu. Ze sepsaných zázračných účinků, kterých byste napočítali rovných 42 lze zmínit například léčbu ran a vředů, obnovení paměti, uzdravení ochrnutých končetin a dodávání odvahy slabším charakterům. Tato léčba se praktikovala až do první poloviny 20. století a to především u žen, u nichž jinak pití armaňaku nebylo společensky přijatelné.

Armaňak se skladuje v demižonech, již nezraje

Holanďané jako zdatní obchodníci s koňakem

Limitem pro rozšíření armaňaku z Gaskoňska dále do Evropy a do světa byla absence dopravní infrastruktury, kterou v tehdejších dobách zastupovaly především loďmi sjízdné řeky. Velký vliv na pohyb zboží v Evropě měli hlavně Holanďané, kteří se vlastní pílí vypracovali na jedny z nejobratnějších obchodníků tehdejší doby. Od počátku 16. století se neúnavně plavili po západním pobřeží Francie a proti proudu sjížděli do oceánu ústící řeky, aby zobchodovali vše cenné.

Jednou z takových komodit bylo víno, pěstované i na březích řeky Charente, protínající region Cognac. Zde pěstované víno příliš slabé, než aby obstálo týdny v podpalubí a vydrželo do následující sklizně, tento problém u vína z Bordeaux nebo Loire nebyl. Bylo tedy třeba je stabilizovat destilací a zvýšit tak jejich prodejní potenciál. Druhý důvode destilace vína byl zejména praktický – koncentrace do menšího objemu, který bylo možné později opět naředit vodou. Čímž se značně zvýšila přepravní kapacita lodí. V každém případě tak Holanďané ve svých koloniích rozesetých po řece Charente konali mnohem dříve, minimálně od doloženého roku 1536, než se vůbec označení cognac pro vinnou pálenku začalo šířit. Tehdy si vinný destilát Holanďané pojmenovali po svém „brandewijin – burnt wine“, tedy spálené víno, odtud pak brandy.

Regiony Cognac a Armagnac

Konkurenční výhoda koňaku

Díky tomuto přístupu holandských obchodníků byl koňak na vzestupu. Zlomovým pak byla úspěšná obrana a pomoc při odražení jednotek nepřátelských bourbonskému princi Louis II., generálu tehdejšího krále Francie Louis XIV, obléhající město Cognac v roce 1651. Král projevil svůj vděk odpuštěním daní za prodej vína a destilátů z vína celému regionu. S touto finanční výhodou byly sousední regiony v produkci a prodeji brandy v konkurenční nevýhodě..

Ohlas rozmachu koňaku nemohl bohatým konzumentům uniknout. Bavíme se o době, kdy byla technika destilace již dobře rozšířená a zajetá. V Holandsku pálili genever, původní verzi ginu, Skotové se začali profilovat pálením whisky, v Rusku a jiných severských zemích destilovali vodku a do toho se z Nového světa začal dovážet rum. Nad tím vším ale pořád sebevědomě vládl koňak, rozšířený především ve vyšších patrech společnosti. Její zástupci, občané především Holandska, Německa, Anglie, Francie a Irska, si přirozeně chtěli ukrojit svůj díl koláče úspěchu. V první polovině 18. století postupně skupovali vinice v Cognacu a Holanďanům po malých dílcích ukrajovali z téměř monopolního postavení. Z tohoto období pak pochází i velká čtyřka koňakových domů: Martell, Hennessy (založeno Irem Richardem Hennessy), Rémy Martin a Courvoisier.

Konec vzestupu koňaku

Největší vzestup zažíval koňak v 18. a převážné polovině 19. století. V Americe byl dokonce základem vůbec první koktejlové éry, která trvala většinu 19. století. Období rozmachu však nemohlo trvat věčně. Za Atlantikem si na brandy nejvíce pochutnávali bohatí jižané, kteří ale po prohrané občanské válce museli žít poněkud úsporněji – pracovní síla už nevycházela tak lacino jako dříve. Do toho začali Američané produkovat vlastní bourbon a žitnou whisky a aby toho nebylo málo, z Karibiku se vozil levný rum. Oba destiláty postupně koňak nahradily a to i v koktejlech.

Přibližně ve stejnou dobu, konkrétně roku 1862 dorazil v sazenicích americké vinné révy malý žlutý roztoč z čeledi Phylloxeridae, nechvalně známý révokaz. Jak zámořským odrůdám škodit nedokázal, ty Evropské během 50 let téměř vymýtil, včetně vinic regionu Cognac. Do toho bylo třeba hradit reparace Prusku po prohrané válce Napoleona III. Na víno a jeho destiláty se tedy opětovně zavedla po celá staletí odpouštěná daň, která zvýšila cenu a v důsledku tak snížila domácí poptávku.

A poslední pomyslný hřebík do rakve koňaku zatloukly zahraniční imitace. Jelikož brandy lze vyrábět kdekoliv, kde roste vinná réva, naučili se řemeslu destilace, mísení a zrání i např. v Gruzii, Arménii a Řecku. Normálně by to taková hrozba pro francouzský koňak nebyla, kdyby si lahvované brandy nepojmenovávali tamní výrobci po francouzském originálu. Koňak byl na dlouhé dekády na kolenou.

Zrání koňaku v sudech