jak se vyznat v italských vínech 1/2

Italská vína se vyrábějí ve všech regionech Itálie a v jejich jednotlivých vinařských oblastech, které patří mezi nejstarší vinařské oblasti vůbec. Itálie je největším světovým producentem vína, z vinné révy vypěstované na zdejších vinicích s rozlohou 702 00 hektarů (1 730 000 akrů) bylo v letech 2013–2017 dosahováno ročního průměrného výnosu 48,3 milionů hektolitrů vína. V roce 2018 vyráběla Itálie 19 % světové produkce, před Francií (17 %) a Španělskem (15 %). Italské víno se vyváží do celého světa a je oblíbené i na domácím trhu, kde Italové roku konzumují průměrně kolem 50 litru na obyvatele, což je třetí místo ve světové spotřebě vína.

Etruskové a řečtí kolonisté vyráběli v Itálii víno předtím, než se tu ve 2. století rozvinulo římské vinohradnictví a vinařství. Římané značně rozšířili plochu vinic a podporovali rozvoj vinařské agrotechniky, velkovýrobu a skladovací techniky, jako je výroba sudů a stáčení vína do amfor i skleněných lahví.

Historie

Již Etruskové, jedna z prvních civilizací na území dnešní Itálie, pěstovali vinnou révu v kopcovité krajině Toskánska a Umbrie. Také staré ligurské kmeny na severozápadě dnešní Itálie vyráběly a prodávaly víno. Pak přišli kolonizátoři z antického Řecka, jejichž vliv je dodnes patrný ve vinicích na západním pobřeží a na jihu, zejména v Kampánii. Několik odrůd (např. Greco, Grechetto, Grecanico) nese jména připomínající jejich řecký původ. Území Kampánie bylo poté pro Římany zdrojem požitku a rozkoše, kde si tehdejší smetánka užívala nekonečných pitek.

Kult vína byl spojen s uctíván boha Bakcha, což byl latinský ekvivalent řeckého Dionýsa. Trh s vínem s rozvíjející se říší vzkvétal a praktičtí Římané využívali jeho komerční potenciál. Systém vinařské agrotechniky popisuje ve svém díle De agri cultura Cato Starší. V dobách největšího rozkvětu během 1. století zásobovala Kampánie nejen Řím, ale polovinu celé říše. Kvalita se různila, od běžného stolního vína v tavernách, které se většinou pilo ředěné, až po špičkové Falernum, určené pro císařskou tabuli.

Vína se plnila do amfor, někdy o objemu až přes 300 litrů. Běžné bylo jejich dochucování bylinkami, kořením či medem nebo se do nich přidávala slaná mořská voda. Po rozpadu Římské říše vinohradnictví i vinařství upadalo. Teprve v 18. století, kdy Evropa začala znovuobjevovat nauku o víně a jeho výrobě, se technologické postupy zdokonalily. Začalo se s plněním do skleněných lahví a byl znovuobjeven i korek, jenž Římané používali pro utěsňování amfor. Takto lahvované víno bylo možné vyvážet i do ciziny bez obav, že by zoctovatělo.

Přes politické sjednocení země v roce 1860 si jednotlivé regiony Itálie zachovaly své individuální zvyklosti. Po druhé světové válce přišla doba překotného rozkvětu, což vinaře často vedlo k tomu, že šli za maximálními zisky, mnohdy na úkor kvality. Aby nebylo poškozeno dobré jméno italského vinařství, prosadili pěstitelé odpovídající legislativu za účelem zvýšení kvality. Mezitím se začaly pod zahraničním vlivem prosazovat mezinárodní odrůdy a nové technologické postupy. Díky regionální rozmanitosti a četným domorodým odrůdám jsou však italská vína stále velmi osobitá.

Geografické a klimatické podmínky

Díky své poloze a velikosti má Itálie pestrou škálu klimatických a mikroklimatických podmínek. Mezi průsmykem Brennero ležícím na 47. rovnoběžce a jižním pobřežím Sicílie na 37° severní šířky je rozdíl plných 10°. Kdyby nebylo příznivých přímořských vlivů na jihu a vysokých horských pásem na severu poloostrova, mohly by být klimatické rozdíly ještě markantnější.

Na severu země jsou vinařské oblasti před studenými větry chráněny Alpami, zatímco jezera Como, Garda a Maggiore poskytují ideální mikroklima. Apeninské pohoří tvořící kostru italské „boty“ pak poskytuje chladnější pěstitelské podmínky. Obecně platí, že na severu převládají podmínky vnitrozemské a na jihu středomořské. Počasí se sice různí od oblasti k oblasti, avšak lze říci, že rozdíly mezi jednotlivými ročníky jsou méně kontrastní než např. ve Francii nebo v České republice.

Půdní složení

Italské vinice mají velmi rozličné geologické podmínky a lze se zde setkat s mnoha typy půd. Sopky Vesuv a Etna určují vulkanické složení půdy na jihu, na severu je podloží převážně vápencové. Révě se však daří jak na chudých půdách jihu, tak i na ledovcových morénách. Terroir, což je termín označující stanoviště v kombinaci s jeho půdními a klimatickými podmínkami a pěstovanou odrůdou, je v italských podmínkách používán hlavně v souvislosti s rozmanitými domorodými odrůdami.

Italský vinařský zákon

První zákony týkající se vinařských záležitostí vytvořili Římané. V roce 1716 definovalo toskánské vévodství nejvýznamnější vinařské zóny. Jako jeden ze zákládajících členů Evropského hospodářského společenství (EHS) musela Itálie vstoupit do světa moderního vinařství a zjednat pořádek ve stávajícím zmatku, jenž se vyznačoval dlouhým seznamem vín s nezapamatovatelnými jmény. První vinařský zákon byl schválen v roce 1963 a po několika pozdějších novelizacích definoval toto třídění vín.

1.Vino da TavolaStolní víno bez označení původu, nepodléhající žádným zvláštním kontrolám a nařízením.
2.Vino da Tavola con Indicazione GeograficaStolní víno se zeměpisným označením původu.
3.Denominazione di Origine Controllata (DOC)Jakostní víno specifického, definovaného původu, které podléhá kontrolám týkajícím se povolených odrůd, maximálních výnosů, obsahu alkoholu, školení a zrání.
4.Denominazione di Origine Controllata e Garantita (DOCG)Jakostní víno specifického, definovaného původu, podléhající kontrolám týkajícím se povolených odrůd, přísněji omezených výnosů, obsahu alkoholu, školení, zrání, které navíc podléhá degustačním zkouškám. Každé takto oceněné a uznané víno je označeno pečetí a číslem.
Značení italských vín

Problémem této kvalifikace je však to, že časem zastarala a přestala vyhovovat moderním technologickým postupům a trendům ve vinařství. Ambiciózní vinaři, kteří zavedli mezinárodní odrůdy, byli postaveni mimo nařízení o vínech typu DOC/DOCG a tím donuceni prodávat své produkty pod označením Vino di Tavola (stolní víno). Vína s tímto označením tedy mohou patřit mezi ta nejlevnější, ale také nejdražší, jaký italský trh nabízel.

Zmatek, který tím vznikl, vyřešil radikální zákon č. 165 „o novém disciplinárním nařízení pro vína s označením původu“ zavedením nové kategorie jakosti Indicazine Geografica Tipica (IGT), což je ekvivalent francouzské kategorie Vins de Pays nebo německé Landwein (zemské, oblastní, krajové, regionální či selské víno).

Všechny díly