Propinační právo – Právo čepu piva

Propinační právo (jus educilli), neboli výčepní právo, bývalo výhradní právo (královský regál) „v jistém určitém okršlku pivo vařiti a kořalku páliti i oboje prodávati.“ Spojeno s ním bylo i oprávnění vybírat poplatky za dovoz cizího piva a jiných alkoholických nápojů.

Šlo tedy o monopol prodeje, naopak odlišnými od něj byly tzv. nápojové závazky vyplývající z donucovacích práv (jura bannaria), které někoho nutily odebírat pivo, víno či lihové nápoje od určitého subjektu, např. jen z panského výčepu.

Z počátku náleželo právo vařit pivo pouze městům. Hodonínu udělila roku 1218 královna Konstancie právo vaření piva dle „práva mílového“; na míli kolem města nesměl nikdo sladovat, vařit ani čepovat pivo. Právo mílové příslušelo českým královským městům, četným městům na Moravě a většině měst slezských. Vaření piva byla živnost výnosná, která přispívala ke zvelebení měst. Z várek odváděli měšťané zvláštní poplatky, které plynuly dle okolností do pokladny městské, královské a později vrchnostenské.

V českých zemích šlo především o výčepní právo k pivu, které jako zvláštní výsadu získávala od panovníka nejdříve královská města, později i šlechta. Mezi šlechtou a městy ale vznikl o výkon tohoto práva spor, Po ukončení husitských válek přivlastňovala si právo vaření piva šlechta a zaváděla ho na svých statcích, následkem čehož vznikaly spory mezi měšťany a šlechtou,

V Čechách upírala města šlechtě právo kupovat v městech domy a nechtěla trpět, aby šlechtici otvírali hostince; šlechta si zase stěžovala, že měšťané slad i pivo nesmírně zdražují. Měšťané poukazovali na to, že páni a rytíři vyrábějí slad a vaří pivo, a nedopouštějí, aby se na jejich statcích prodávalo pivo městské. Krátce nechtěli, aby šlechta provozovala pravovárečnou živnost, zatímco šlechtici tvrdili, že si na svých statcích mohou dělat co chtějí.

Z počátku hleděl král Vladislav Jagellonský vyřídit při ve prospěch měšťanů, avšak později, když šlechta přispěla králi válečnou pomocí do Uher, zakázal roku 1502 měšťanům stavět pivovary a hostince na cizích statcích. Měšťané se tomu všemožně bránili, ale marně.

Teprve jeho syn Ludvík urovnal roku 1517 při urovnal až Svatováclavskou smlouvou roku 1517, ta ustanovila, že toto právo patří všem třem stavům (pánům, rytířům i královským městům) a že na území královských měst bude zachován jejich monopol.

Na Moravě se šlechta dohodla s královskými městy roku 1486 v tom smyslu, že města dovolila, aby šlechtici měli domy ve městech, ale potom podléhali právu městskému a placení městských dávek.

Města, mající mílové právo, směla vařit pouze pivo z ječmene, to se změnilo až v druhé polovině 15. století, někde později.

Ve městech bylo pivo vařeno především po jednotlivých domech, pivovary byly zakládány ve větší míře až šlechtou od 16. století, a bylo vařeno buď společně, nebo je vařil jeden měšťan po druhém. Tento druhý způsob byl však zakázán dekretem z roku 1786, protože „měšťané většinou jeden u druhého se svými rodinami a domácími lidmi pili a tím svých živností zanedbávali. “Monopol propinačního práva byl narušen až roku 1848, kdy už mohl za finanční náhradu zřídit pivovar kdokoli a definitivně byl zrušen zemskými zákony k roku 1869. Opět ale za náhradu skládanou do zemské pokladny, např. v Čechách šlo o 5 000 zlatých za zřízení pivovaru, z které byl financován tzv. propinační fond, jež poté sloužil k náhradám ztrát dosavadních držitelů monopolu propinačního práva. I poté se však výčepní právo jako monopol udrželo ještě nějakou dobu např. v Haliči, na Bukovině nebo v ruském Polsku.