Démon alkoholu je doživotní strašák bývalých alkoholiků

Pojem bývalý alkoholik je něco jako oxymoron, tedy protimluv.

On vlastně podle odborníků, adiktologů a psychiatrů ani neexistuje. Protože alkoholismus se prakticky vyléčit nedá. Nelze absolvovat léčbu, být prohlášen za vyléčeného, tedy zdravého a pak opět začít konzumovat alkohol v bezpečných dávkách. To nikdo nevydrží a pokud někdo začne po absolvování léčby opět konzumovat alkohol, brzy se z něj stane opět alkoholik.

Pokud alkoholik úspěšně absolvuje léčbu, je výsledkem abstinence, A zde je nutné dodat, že napoprvé se to nepovede nikomu, napodruhé pánu bohu, a tak napotřetí jen těm nejúspěšnějším alkoholikům. Většina alkoholiků má těchto tzv. uklouznutí nepočítaně.

Správný je tedy pojem abstinující alkoholik. A jen ti nejúspěšnější z těchto abstinujících alkoholiků vydrží abstinovat až do konce života. Většina to však nedokáže a v tomto případě stačí jedna či dvě skleničky alkoholu a už v tom zase lítají. Démon alkoholu tak ohrožuje každého abstinujícího alkoholika a je jeho doživotním strašákem.

Příběh ze života

Ač by tomu při pohledu na ni asi nikdo nevěřil, jako mladá dívka propadla alkoholu a po deseti letech pití se ocitla na dně. Dnes je jí 30 let a za svůj život si toho prožila tolik, co většina z vás nikdy neprožije a také vypila tolik alkoholu, kolik většina z vás nevypije za celý svůj život.

Našla v sobě ale sílu absolvovat protialkoholní léčbu a především vydržet abstinovat. Ovšem stále nemá vyhráno. Obloukem se vyhýbá barů, hospodám, výčepům a vůbec všem podnikům, kde se pije alkohol. Pokušení je i po těch letech a léčbě stále příliš silné.

Už se nenapila alkoholu pět let a stále si musí dávat pozor, aby nespadla zpět do propasti, je na tom už ale tak dobře, že dokonce pomáhá v neziskové organizaci právě alkoholikům v návratu zpět do života.

„Alkohol jsem poprvé ochutnala někdy v osmi letech, to mi ale nechutnal a vyplivla jsem ho. Poprvé skutečně pít s vrstevníky jsem šla někdy v patnácti letech. Ne, že by mi to chutnalo, ale zaujalo mě, jak jsem se cítila, byla jsem uvolněnější, sebevědomější. Prostě se mi líbilo, jak na mě alkohol působil,“ popisuje s tím, že období jejího dospívání bylo divočejší.

„Pití bylo stále intenzivnější, neměla jsem klapku. Byť jsem měla ze svého okolí zkušenost, co může alkohol způsobit, neuvědomovala jsem si, že by se to mohlo stát i mně,“ přiznává s odstupem let.

Když jí bylo šestnáct let, opíjela se několikrát do týdne. Lahev vína za den či více nebyla problém. Frekvence opíjení se stále zvyšovala.

„Období dospívání je náročné, člověk se utváří a alkohol si v té době vybírá velkou daň a dokáže prohloubit věci, které máte v sobě. Situace se vám ještě zkomplikuje, ať již vztahy v rodině, tak vlastně celkový život. Vy kvůli alkoholu nic neřešíte. Vy víte, že vám na něco funguje, a řešíte problémy jím. Odsouváte je, nabalují se a vše se zhoršuje. Tím jsem se dostávala do situací, se kterými jsem si nevěděla rady, nedokázala jsem je řešit napřímo,“ vzpomíná.

Měla problémy ve škole a vše vygradovalo tak, že před maturitou už nemohla pokračovat ve studiu a musela ho přerušit.

„Stále jsem si ale problémy s alkoholem nepřipouštěla. Navíc se do toho začaly nabalovat i léky, které jsem zneužívala, dnes vám je lékaři snadno předepíší. Doma samozřejmě vnímali, že není vše v pořádku, a tak jsem nastoupila léčbu. Jenže ta byla psychiatrická a nebyla zaměřená na závislosti. Pomohla mi, to určitě, ale nevyřešila můj problém s pitím. Byla jsem však stabilizovanější a příští rok dodělala školu,“ líčí další část svého života.

Přiznává, že pak se ale k pití zase vrátila a bylo stále intenzivnější. Přinášelo jí to stále větší problémy, zejména v rodinných vztazích. Cítila se nepochopená, až jako vyděděná, což psychice samozřejmě nepřidá.

„Dnes s odstupem času chápu, že už doma neměli kapacitu, emoční, psychickou, aby mě neustále z něčeho tahali, aby mě neustále podporovali. Já navíc nechtěla slyšet jejich rady, protože můj životní styl mi vyhovoval. A to i přesto, že jsem už měla i problémy v práci. Tehdy jsem se často chovala tak, že jsem se za sebe styděla. On ve výsledku pak už ten alkohol už nefunguje na nic, měla jsem výčitky, pocity viny a studu. Ale pila jsem pořád dál, protože jsem to nedokázala zastavit. Pila jsem v hospodách i doma, tam pak stále častěji. Otevřela jsem si lahev a pila,“ otevřeně popisuje.

„V tu dobu byla jediná možnost protialkoholní ústavní léčba v psychiatrické nemocnici. Nástup na psychiatrii jsem obrečela, ale šla jsem do toho, už nebylo kam couvnout. Když jsem tam nastoupila, nebylo místo a byla jsem na sběrném oddělení, což byl šok. Když vidíte ty různé anamnézy, tak to vás hodně rychle přivede k rozumu. A to je to jediné, co vás může zachránit. Chcete spolupracovat, protože se z toho místa, které není moc pozitivní, chcete dostat,“.

„Pak jsem se dostala na oddělení závislostí, kde to bylo lepší. Začátek byl hodně náročný, potýkala jsem se s depresemi, musela jsem si uvědomit, v jakém bodě se nacházím. Co jsem si způsobila a že ta cesta z toho nebude jednoduchá. Cítila jsem zodpovědnost. Ta psychická stránka je horší než ta fyzická, kdy vám není dobře, kdy se vyrovnáváte s abstinenčními příznaky,“ dodává.

V léčebně strávila více než čtyři měsíce. Vydržela, i když to bylo velmi těžké. „Léčba je hodně náročná. Musela jsem se porýpat sama v sobě, musela jsem dodržovat režim, psát si deník, vycházet s ostatními pacienty. Jsou tam další ženy na jednom pokoji, každá je jiná, každá má jiné problémy. Pracují tam s vámi, absolvujete terapie. Je to velmi intenzivní.

Léčba je ale jen jedna část cesty z pekla, to, co po ní následuje, není o nic lehčí. A trvá to mnohem déle, než léčba samotná. Chcete-li vydržet nepít, musíte se určitými pravidly řídit neustále, až do konce života.

„Abyste to zvládli, musíte být rozhodnuti. Nemůžete to dělat kvůli rodině či něčemu jinému, ale musíte chtít, musíte cítit, že to je pro vás dobré, že vám to pomůže. Je to tak trochu na sílu, je to náročné. Dodržovala jsem suchou domácnost, nechodila na riziková místa. To se snažím stále, i po všech těch letech. Dodnes přemýšlím, kam mohu jít a na jak dlouho. Vždy musím zvažovat, kdy to pro mě může být ohrožující. Do hospod a barů vůbec nechodím,“ vysvětluje.

Těm, kteří nevědí, čím jsem si prošla, dokáži říct ne, když mi nabízejí alkohol. „Blízcí chápou, že nepiji, a podporují mě. Díky tomu se mi změnil život a moc se mi napravily rodinné vztahy. Cítím se lépe psychicky i fyzicky. Neříkám, že je vše zalité sluncem, ale život se mi hodně zlepšil. Díky abstinenci lépe zvládám i těžké situace, které život přináší,“. „Věřím, že můj příběh může někomu pomoci.

Abstinence vyžaduje opravdové odhodlání a vnitřní sílu

Zbavit se závislosti na alkoholu není vůbec jednoduché. Potvrzují to i zkušenosti odborníků – adiktologů. Ústavní léčba závislosti u žen trvá čtyři měsíce, u mužů jsou to tři měsíce. Věková hranice léčby závislostí se posouvá dlouhodobě směrem dolů a alkoholici teenageři rozhodně nejsou výjimkou.

Obecně se daří zhruba třetině závislých pacientů zcela abstinovat, třetina abstinuje pouze z části a postupně se k užívání látky vrací, zbývající třetina není z různých důvodů dlouhodobé abstinence schopna.