Hospody za totáče

Kde končila za socialismu rovnost mezi lidmi? V hospodě. Bolševik je roztřídil podle cenových skupinIV. cenová byl opravdový punk a nádražky, ty byly doslova legendami.

Návštěvy hospod jsou i v současnosti oblíbenou aktivitou mnohých Čechů, ovšem za socialismu mělo sezení u piva trochu jiný ráz. Scházeli se v nich totiž lidé ze všech kruhů, domlouvali tam kariérní postupy, sháněli řemeslníky či školy pro děti. Nezanedbatelný part v nich sehrával i sám hospodský, který věděl o všech svých štamgastech všechno. Jak to v socialistickém lokále vypadalo, jaké se čepovalo pivo a kdo ho navštěvoval?

Hospodská omladina dnes už asi nerozumí poznámkám těch starších, že to občas v některé hospodě vypadá jako ve čtvrté cenové. Klasifikace restaurací na čtyři skupiny před lety znamenala nejen jinou cenu za stejný nápoj. Rozdíl byl v obsluze, nabídce jídel a vybavení. „Tam, kde měli ubrusy a koberec, tak to už byla dvojka.

Čtvrtá cenová skupina

Nejobyčejnější a nejlacinější výčepy, kam se chodilo i v montérkách, patřily do IV. cenové skupiny. Pivo desítka v nich stála před revolucí tři koruny padesát haléřů. Na druhé straně měly své kouzlo a atmosféru.

Omlácené stěny, pivo točené pod míru, seprané ubrusy a pravidelné návštěvy příslušníků SNB kontrolujících občanské průkazy hostů – tak nějak to vypadalo za minulého režimu v hostincích po celém Československu Stěny těchto podniků si musely vyslechnout mnohé, stejně tak jako vrchní, který disponoval četnými informacemi. Mezi nejrozšířenější zařízení tohoto typu patřily hospody čtvrté cenové kategorie, takzvané „čtyřky“. V nich se s trochou nadsázky museli hosté hledat v oblacích kouře a překřikovat se jako o život. Na hygienu se tam moc nedbalo. Navštěvovali je zejména dělníci, zpravidla v pracovní době v montérkách, modrákách, ale potkat jste tam mohli i pracujícího inteligenta.

V hospodách mizely sociální rozdíly a pobyt v nich představoval jakýsi únik od reality. Ve „čtyřkách“ jste mohli zahnat hlad obyčejnými českými pokrmy. Podávaly se polévky, jejichž cena se pohybovala do čtyř korun, cena hlavního jídla zase do osmi, maximálně do dvanácti korun. Pil se rum, zelená, vodka, griotka a samozřejmě pivo. To se do restaurací vozilo v kulatých hliníkových sudech a bylo umění ho správně narazit. Hospodský musel dodržovat zavírací hodinu, která byla stanovena většinou na desátou hodinu večerní. V případě přetažení hrozila pokuta.

Zásobovaná stejně mizerně jako obyvatelstvo, při vaření svázaná přísnými normami, které se stejně obcházely, a korunu všemu nasadili hospodští a obsluha na place, kdy jste nemohli očekávat nic dobrého. Jedinou snahou bylo vás nějak okrást a po právu se na tyto poskytovatele gastroslužeb koukalo skrz prsty jako na permanentní zlodějíčky.

Vesnické hospody

Malé hospody na vesnicích, pokud tedy nebyly jen v těch střediskových, podobnými nešvary tolik netrpěly, všichni se tady znali, ale pod míru se nalévalo všude a vodka se ředila vodou i tam. Byla to doba bez východiska. Ve vesnických hospodách se pořádaly zábavy a vesnice tam žila. Chodili tam jak družstevníci, tak i lufťáci, zejména o víkendech a prázdninách.

Okrádání a šizení

Běžné za socialismu bylo i to, že si číšníci do práce nosili svoje vlastní lahve s alkoholem a z nich nalévali. Pivo se točilo pod míru, tvrdý alkohol se zase ředil vodu. Šizení bylo běžnou praxí. Tuzéry byly minimální a nebyly pro číšníky tak zajímavé. Moc na ně nehleděli, protože na nich nevydělali, Zatímco před dvaceti lety byli číšníci na hosty často nevraživí, dnes zpravidla platí, že host má vždycky pravdu. Hospoda byla dřina a je i dnes. Rozdíl je ten, že dnes k tomu musíte mít vztah a dělat to pořádně.

V lokálech se probírala klasická témata jako práce, manželství, sport, rodina a peníze. Debatovalo se zkrátka o všem. A jak se změnila kvalita hospod a piva ve srovnání s dnešní dobou? Podle mnohých se zvedla jak úroveň pivnic, tak vztah k zákazníkovi. O chuti a kvalitě Čechy natolik milovaného zlatavého moku se vedou spory, nicméně podle odborníků se mnohonásobně zlepšilo jeho složení. V minulosti se do piva přidávaly zvláštní suroviny jako rýže, cukr či slupky z ovoce. V globálním pohledu na věc je jeho kvalita tedy zřejmě skutečně lepší.

Cenové skupiny

Od roku 1979 byl usnesením Rady NVP regulován prodej alkoholu v maloobchodě a v síti veřejného stravování v dopoledních hodinách v pracovních dnech.

Začátek prodeje alkoholických nápojů – kromě desetistupňového piva – se v pracovních dnech stanovil ve III. cenové na 10 hodin, ve čtyřce na 11 hodin, přičemž podniky, které čepovaly pouze dvanáctku, měly povoleny výčep od otvíračky.

Pamětníci socialistických hospod a restaurací možná někdy zatouží po tom se v nich ocitnout a s dnešním příjmem se tam řádně nadlábnout. Pokud by propadali smutku, že přenos do minulosti zatím možný není, nebude na škodu si dobu minulou z oblasti stravování trochu přiblížit. Možná, že potom ta nostalgie zmizí.

Pokud jste v 80. letech zavítali do některé z českých jídelen či restaurací, dostali jste často pivo natočené pod míru. V dnešní době zdánlivě pohádkové nízké ceny v jídelních a nápojových lístcích byly většinou doprovázeny nevrlým číšníkem (nebo číšnicí). Samozřejmě, byly i výjimky, třeba takové, které jsme mohli vidět ve filmu z té doby Vrchní, prchni. Běžnější však byla skutečně spíše šeď, a to i ve tvářích obsluhy.

Nádražky a máničky

Fenoménem doby byly nádražní restaurace, scházeli se zde opravdu všichni, měly nejpestřejší sociální složení ať už od běžných cestujících, fotbalových chuligánů, somráků – tehdy takzvaných příživníků, pracovníků státních drah i dělníků, kteří v nich s oblibou trávili většinu pracovní doby. Zvláštní sortou návštěvníků pak byly máničky a disidenti, kteří v nich plánovali jak skoncovat s bolševikem.

Raj – státní podnik Restaurace a Jídelny

V minulém režimu patřila většina stravovacích zařízení u nás pod státní podnik Restaurace a jídelny (zkráceně RaJ). Ten určoval takzvané cenové třídy restaurací a podle nich se nastavovaly též plošné ceny za jídla. Ředitelství podniku provádělo namátkové kontroly provozoven a ty na lukrativních místech s turistickým potenciálem byly obsazovány protekčním personálem za úplatky.

Ponocování se nenosilo. Bodejť, když se očekávalo od většiny občanů, že budou ráno v šest hodin ve fabrice. Otevírací doba podniků byla proto také jasně daná. Většina z hospod zavírala ve 22 hodin, jen pár výjimek žilo nočním životem do pozdějších hodin.

Hospody, restaurace i jídelny za to poskytovaly služby často už dopoledne. Pracující tam mířili už brzy ráno, aby přišli na polévku. Typická byla gulášová, dršťková, bramborová, zelňačka. K tomu muselo být pivo, někteří odvážlivci ho doplnili i rumem nebo panákem čehokoli jiného. „Fouknout“ zaměstnavatelé většinou nikomu nedávali, takže hřešit v takovém duchu bylo celkem běžné a tolerované. I za cenu, že někdy taková výprava dělníků na oběd končila pobytem v restauračním zařízení v jednom kuse až do zavíračky a práce na rozvoji socialistického hospodářství stála.