Tokajská vinařská oblast 2/3
Tokajské víno
Ve vinařské oblasti Tokaj lze vyrábět
- víno bez zeměpisného označení,
- víno s chráněným zeměpisným označením,
- víno s chráněným označením původu.
Víno s chráněným označením původu lze označit jako tokajské, pouze pokud
- se vyrábí výhradně z hroznů odrůd Furmint, Lipovina, Muškát žlutý a Zeta.
- nejvyšší hektarový výnos nepřekročil {9500 kg/ ha nebo 14000 kg/ ha, pokud jde o víno označené jako Furmint, Lipovina a Muškát žlutý,
- hroznům pro jeho výrobu bylo vydáno osvědčení kontrolním orgánem,
- byla mu přiznána ochrana podle zvláštního předpisu
- je pro něj vypracována specifikace a podmínky této specifikace splňuje.
Na označování tokajského vína s chráněným označením původu se uvádí název chráněného označení původu a lze uvádět název větší nebo menší zeměpisné jednotky, ze které víno s chráněným označením původu pochází. Název této jednotky lze uvést i jako přídavné jméno před výrazem víno. V označení vína s chráněným označením původu lze uvádět tradiční výraz „jakostní víno“, „jakostní víno s přívlastkem“, „sekt vinařské oblasti“, „sekt VO“ nebo „pěstební sekt“, nebo výraz „Districtus Slovakia Controllatus“ nebo zkratka „DSC“, nebo jeho symbol, pokud víno bylo certifikováno. Tokajské víno vyrobené na území Slovenské republiky lze uvádět na trh pouze v k tomu určených lahvích. Povinnost plnění vína do lahví se nevztahuje na tokajské víno nabízené k přímé spotřebě ve sklepě výrobce.
Tradiční názvy tokajských vín
- samorodné
- suché
- sladké
- výběr
- mášláš
- forditáš
- výběrová esence
- esence
- Furmint
- Lipovina
- Muškát žlutý
Dějiny Tokaje
Vinařská a vinařská oblast Tokaj je jednou z pěti oblastí na světě, v nichž lze vypěstovat hrozny na výrobu přírodně sladkých vín. Prvopočátky pěstování révy v této oblasti spadají do období nadvlády Římanů. Je všeobecně známo, že Římané měli k hroznům a obzvláště k vínu mimořádně pozitivní vztah. Po úpadku Římské říše pokračovali v pěstování révy staří Slované. Právě v tomto období se formovaly některé staré odrůdy révy. Z tohoto období se odvíjí i pojmenování celé oblasti. Podle historických pramenů je odvozeno od staroslovanského slova stokaj, což v překladu znamená soutok dvou řek – Bodrogu a Tisy.
Pěstování révy a celkový rozvoj oblasti byl zpomalen vpádem Mongolů, kdy byl tento jedinečný kraj vylidněn a vinohrady zničeny. Velkou zásluhu na rozvoji kraje a prvopočátcích výroby tokajských vín má král Béla IV., který zpustlý a vylidněný kraj kolonizoval italskými osadníky z oblasti Bari a Formini. Tito přinesli nové zkušenosti, ale hlavně základní tokajskou odrůdu – Furmint, která dává tokajskému vínu jeho nenapodobitelný a nezaměnitelný charakter.
První písemná zmínka o Tokajské oblasti je z roku 1248, kdy král Béla IV. daroval vinici a vinný domek u Sárospataku Levočskému proboštství. Od zmíněného roku jsou literární prameny o Tokaji a jeho vinicích poměrně časté.
Významný podíl na charakteru a technologickém postupu výroby tokajských vín paradoxně zanechal vpád Turků v roce 1528. Následujících zhruba 170 let zůstala celá oblast pod tureckým panstvím. Vpád Turků byl podnětem k budování tokajských sklepů v tufech, které se původně budovaly jako úkryty lidí a majetku před loupeživými vojsky a nájezdy nepřítele.
Postupem času se však zjistilo, že dlouholeté zrání vína ve sklepích má mimořádně příznivé účinky na jeho chuť a celkovou kvalitu.
První písemná zmínka o tokajských výběrech se datuje do roku 1560, kdy se v latinsko – maďarském slovníku Fabricia Balázse setkáváme s termínem cibéby. Jsou definovány jako scvrklé bobule hroznů, které se v příznivých ročnících tvoří v hroznech tokajských odrůd Furmint, Lipovina a Muškát žlutý napadených ušlechtilou formou plísně Botrytis cinerea persoon.
Z novější historie je možné zmínit založení Státní výzkumné stanice v Malé Tŕni v roce 1924, na základě její dlouholetých výsledků byl vydán zákon Slovenské národní rady ze dne 6. března 1959 „O rozvoji tokajské vinařské oblasti na Slovensku“.
Slovensko – maďarský právní spor
V roce 1965 advokátní poradna v Plzni projednávala protest firmy Monimpex v Budapešti proti používání názvu Tokajské víno při vývozu tokajského vína ze Slovenska do Rakouska. I přesto, že zástupcům firmy Monimpex (Danubia) byl vysvětlen historicko-právní nárok na označování vín jako tokajské, zástupce Monimpex odmítl všechny argumenty.
V roce 1967 uzavřeli MONIMPEX PZO Budapešť, Koospol PZO Praha a Vinařské závody, o.p. Bratislava (dále VZB op) smlouvu, podle níž slovenský subjekt nebude dodávat žádné víno do kapitalistických zemí s označením tokajské nebo připomínající tokajský původ. Koospol měl dbát na to, aby žádná jiná organizace tokajská vína ze Slovenska neexpedovala. Maďarská strana se zavázala, že ze Slovenska bude pravidelně ročně odebírat 1 000 hl tokajského vína za platby v tvrdé měně. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, s možností zrušení.
Na žádost Vinařských závodů o.p. Bratislava požádala Polytechna PZO v roce 1967 Mezinárodní úřad pro ochranu duševního vlastnictví v Ženevě o mezinárodní zápis označení původu tokajského vína. Tento úřad registraci uskutečnil 22. 11. 1967 pod registračním číslem 45 a ochranu přiznaly všechny členské státy Lisabonské dohody, s výjimkou Maďarska.
Maďarsko mělo zaregistrovanou ochrannou známku označení původu u Mezinárodního úřadu pro ochranu duševního vlastnictví v Ženevě ve znění TOKAY, TOKAJ, TOKAYER později – 11. září 1970 – pod registračním číslem 527.
V roce 1970 se na úrovni zástupců Úřadu pro patenty a vynálezy z Prahy a Budapešti o označování původu tokajské víno dohodlo na alternativě společného zápisu obou zemí. Rada Lisabonské dohody, která zasedala koncem roku 1970 v Ženevě vydala stanovisko, že nic nebrání tomu, aby totéž označení původu bylo předmětem dvou samostatných přihlášek, podaných dvěma rozdílnými národními úřady, když označení původu doprovází údaj, umožňující rozlišení, z které země dotčený výrobek pochází.
Mezinárodní úřad pro ochranu duševního vlastnictví v Ženevě o rok na to zaregistroval změnu v mezinárodním zápisu označení původu tokajského vína doplněním delokalizační doložky „z československé tokajské oblasti“. Maďarsko stanovisko Rady Lisabonské dohody neakceptovalo a doložku si nedalo zaregistrovat.
Maďarská strana, využitím zkušenosti z mnoha jednání o tokajské oblasti a tokajských víně, vydala v roce 1977 nařízení ministra zemědělství a výživy jako doplněk Vládního nařízení č. 36 z roku 1970, ve kterém jsou uvedena místa produkce tokajských hroznů a tedy i výroby tokajského vína v Maďarsku. Nachází se v něm 27 míst vinohradnictví a výroby tokajského vína. Tedy o 4 méně než v roce 1908, což potvrdilo, že velikost tokajské oblasti v Maďarsku není stálá.
Jednání s maďarskou stranou pokračovala. V roce 1982 v Pezinku slovenská delegace znovu argumentovala historickými údaji a nezměněnými podmínkami pěstování hroznů a výroby tokajských vín. Maďarská strana, zaznamenávajíc rozdíly mezi ČSN 56 7742 z roku 1963 a maďarskými normami MSZ 1562 a 1563 prohlásila, že podmínky pro uzavření dvoustranné dohody není možno považovat za vyhovující. Návazně na to Úřad pro vynálezy a objevy oznámil, že MLR poslala všem státům RVHP dopis, v němž navrhuje, aby se ochrana ze záznamu vynechala a podepsala se dohoda.
Maďarská strana zastávala k ochraně našeho označení tokajské víno negativní stanovisko, hledajíc stále nějaké důvody. Další jednání mezi předsedy ÚVO obou zemí se uskutečnilo v roce 1987 v Praze a jeho obsahem byla kvalita tokajského vína, kontrola jeho jakosti a vymezení tokajské oblasti.
Platnost smlouvy o vývozu tokajských vín ze Slovenska do Maďarska byla ukončena 4. července 1990, kdy maďarská strana využila průtahy v jednáních a uzavřela dvoustranné dohody s několika zeměmi o prioritě maďarského tokajského vína při jeho vývozu do těchto zemí.
Všechny díly
