Naše vinařské oblasti 3/5

Poklady z Moravy

Minule jsme mluvili o tom, že Karel IV. nemusel poslouchat poučování od Buška z Velhartic, protože naše víno pravděpodobně nebylo tak trpké, jak praví legenda. Na území dnešní České republiky bylo totiž tepleji než v současnosti. A to o tolik, že císař Rudolf II. spokojeně popíjel pražské burgundské a zahradníci ještě na konci 16. století neváhali experimentovat s pěstováním fíků a subtropického ovoce.

O pouhých 130 let později v Čechách už stěží dozrávala jablka. Tradičně máme tendenci vše svádět na třicetiletou válku, která prý u nás téměř způsobila zánik vinařství. Válka je ale zatím přece jen zanedbatelný faktor ve srovnání s přírodními vlivy.

Historikové zpravidla neberou vážně výzkumy přírodovědců, a tak pomíjejí údaj, že v během první poloviny 18. století Evropu náhle postihla tak zvaná „malá doba ledová“, s prudkým poklesem teplot. A vlámským obrazům v té době začaly namísto kvetoucích krajin a vinic dominovat výjevy s bruslením na zamrzlých řekách a rybnících. Ve střední Evropě došlo ke klimatickému zlomu. On má na svědomí skutečnost, že teplomilné odrůdy révy u nás zanikaly.

Ostatně o tom, že to nebyla třicetiletá válka, svědčí i místní mikulovská pověst, která tvrdí, že obří sud ve sklepě mikulovského zámku, mimochodem největší sud na našem území, byl tak velký a plný vína, že ho po dobytí města nebyli schopni vypít dokonce ani Švédové, a to už je co říci.

Co dozraje po době ledové?

Teprve dnes se pomalu z této klimatické deprese vymaňujeme a možná všechny řeči o skleníkovém efektu ve skutečnosti souvisejí jen s ústupem „malé doby ledové“. A ještě jsme nesporně nedosáhli ani průměrných teplot, které u nás panovaly v období dvou století, mezi vládou Karla IV. a Rudolfa II. Nedosáhli jsme ani výměry vinic za Rudolfa. Máme přes 19 tisíc hektarů.

A to bývalo hůře. V roce 1925, po několika desetiletích souboje s dřevokazem, malou, téměř neviditelnou mšicí, žijící na kořenech révy, zavlečenou do Evropy z Ameriky, přežívalo na Moravě jen něco přes čtyři tisíce hektarů a v Čechách 300 hektarů vinic. Jsme-li stále ještě trochu v „malé době ledové“, mohou pak na Moravě dozrávat hrozny pro červené víno, a bude červené víno z Moravy vůbec k pití? Jednou z tradovaných pověr je, že zatím nikoli. Omyl. Samozřejmě tu nemá co dělat hodně jižní Cabernet, ale ranější odrůdy dozrávají spolehlivě.

Možná nás jednou překvapí Merlot, ale už bezpečně víme, že velkopavlovická Frankovka je poklad, který budeme postupně objevovat. V okrajových oblastech zastane asi stejnou úlohu Zweigeltrebe. Na Mikulovsku se prakticky nestane, že by Modrý burgund, tedy Pinot noir, nedozrál do přívlastku. Vápencová půda Pinotu noir vůbec nevadí, naopak, a obsah cukru bývá stejný jako v Burgundsku! Ředitel mikulovského vinařství (odkud byla láhev, jíž jsme okouzlili francouzského vinaře Patrika Leflaiva) a tvůrce jeho vín Jarek Gala vždy, když vznikne pochyba, říká: „Němci to tak dělali“ (míní tím německy mluvící obyvatele Mikulova a okolí, kteří byli vysídleni po roce 1945 do Rakouska). „Měli tu pinot noir, tak to musí fungovat.“ Má pravdu. Staletou historii ve vinařství nesmažete nějakou pověrou!

Chutná – nechutná

Naše vína samozřejmě nepřežijí, pokud vsadí na to, že budou špatná a drahá, byť budou mít obratný marketing a barevné etikety se svůdnými secesními slečnami nebo vtíravou televizní reklamu. Nakonec ho konzument odhalí. Ono totiž neomylně platí: chutná – nechutná. Naše vína nepřežijí, pokud vsadí na to, že budou špatná a levná. Narazí na konkurenci slušných ale levných vín z celého světa. A nemusí to být ani víno chilské. Brzo objevíme červená bulharská, která díky novým investicím Britů a Američanů stoupají rok od roku v kvalitě a přitom v ceně rostou mnohem pomaleji.      Naše selská vína a vína malých vinařů nepřežijí, pokud jim neposkytneme zákonem výhodnější podmínky zdanění a vůbec pokud je nebudeme zákonem hýčkat. A bez nich zas nepřežije místní kolorit a vinařská turistika ani cyklostezky. Nebo se vinařská turistika opět promění v odpudivé hromadné autobusové zájezdy do obřích vinařských podniků, jako před rokem 1989.

Nepřežije, alespoň doufám, „naše“ víno od obratných vinařských alchymistů, kteří zapomínají, že víno se dělá na vinici, a kteří z jakékoli suroviny, třeba páchnoucího macerovaného moldavského hroznu, pomocí rafinované technologie a různých přísad nakonec vyrobí jakési „moravské“ víno. Šikulové, kteří do láhve s moravskou etiketou lijí víno z břečky, zmasakrované dlouhou přepravou z Kišiněva. A pak ji klidně vydávají celní správě za stolní hrozny dovážené jako ovoce, aby se vyhnuli clu. Doufám, že časem, po nutné změně zákona, nepřežije ani „moravské“ víno z bezcelně dováženého moštu z Rakouska, tedy z Evropské unie. Z moštu často více než dvakrát až třikrát levnějšího než naše produkce, protože z moštu nekorektně dotovaného unií.

Moravská vína přežijí, pokud budou z moravského hroznu. K tomu je ale potřeba změnit zákon a provést klasifikaci vinic. Bude-li stanoveno, že z té které vinice, podle kvality, lze vyrobit ročně jen přesné množství lahví vína, ztratí smysl dovážet mošt nebo hrozen ze zahraničí. Nebude už možné vydávat ho za moravské víno. To chce ale odvahu legislativců a ministerstva. Jenže ti všichni jsou ve vleku obřích výrobců vína, kteří pro produkci svých mnoha milionů lahví potřebují míchat naše hrozny s dováženými.

Moravská vína přežijí, pokud nabídnou originální vůni a chuť, pokud se nebudou stydět za svůj charakter, za své kyselinky. Pokud se nebudou snažit být jako víno odněkud odjinud. Nikdo nestojí o napodobeniny. Naše vína to budou mít těžké, pokud nebudeme ctít staré vinice. Jen obtížně dosáhneme na špičku, budeme-li donekonečna spoléhat na ještě nedomrlé panenské víno nebo víno z mladých vinic. Nedostatek úcty ke starým vinicím, které už méně plodí, u nás poznamenal dvě generace vinařů.

Na původní rozlohy vinic, které jsou dědictvím Karla IV. a Rudolfa II., už ovšem stejně nikdy nedosáhneme. Brání nám kvóty Evropské unie, které jsme podepsali, abychom vstoupili do unie. A jsme rádi, že jsme dosáhli alespoň těch 19 tisíc hektarů. Ale zaplatili jsme cenu. Spěchali jsme s obnovou vinic a překotně je vysazovali na nesmyslných místech a s nevhodnými odrůdami. Naši slovenští bratři byli prozíravější, vyjednali si odklad a dnes v klidu doplňují své vinice.

Moravské víno má dnes mnoho nepřátel. Nekorektní výrobce, regulátory EU, podvodné dovozce dotovaných hroznů, plísně, mšice a také zelené ochránce přírody. Nemám rád ani mšice, ani ty ochránce. Jejich arogance bývá nezměrná (nikoli mšic). Je to další důvod, proč neumíme obnovit naše nejlepší viniční tratě. Jako původní přírodu dnes totiž zelení ochránci v mnoha místech chrání druhotné druhy rostlin a živočichů na terasách, které byly kdysi pracně a uměle člověkem vytvořeny pro pěstování vína (v 50. letech zpustly, protože se nedaly družstevně obdělávat pomocí traktorů).

Poslední poznámka. Víte, co také pomůže přežití moravského vinařství? Zákon o silničním provozu, který konečně opustí paragraf, který jsme s ostatními postkomunistickými zeměmi zdědili z minulého režimu, a sice povinné 0 promile alkoholu v krvi při řízení auta. V Evropě, nezasažené regulacemi smíte řídit auto, máte-li, podle země, od 0,4 do 0,8 promile. Takže sklenička vína k jídlu je bez problému, ostatně její vliv na pozornost je zanedbatelný. 

Všechny díly