Příběh whisky 6/7 – Zákony

Publikováno: Autor:

Skotská whisky a zákon

Whisky se ve Skotsku pálila od nepaměti a ve velkém množství. První daně na slad a výrobky z něj uvalil skotský parlament v 2. polovině 17. století, později byly daně použity i anglickou vládou jako prostředek, který měl zkrotit odbojné skotské klany. Namísto zvýšení státního rozpočtu však tyto kroky vedly k tomu, že většina whisky byla ve Skotsku pálena načerno.

Téměř 150 let trvala válka mezi pašeráky a výrobci whisky na jedné straně a výběrčími daní a státními úředníky na straně druhé. Pro Skoty to byl svým způsobem odboj proti anglické vládě, a tak mezi pašeráky najdeme i jinak ctihodné občany. Například nebylo nezvyklé, že ctihodný farář měl černý sklad whisky pod kazatelnou a příležitostně ji pašoval v rakvích.

Přestože bylo začátkem 19. století každý rok zabaveno kolem několika tisíc nelegálních kotlů, většina whisky spotřebované ve Skotsku pocházela z černých palíren. Vládní úředníci nabízeli odměnu 5 liber každému, kdo prozradí, kde se pálí whisky nelegálně.

Chytrá skotská mysl však dokázala vytěžit i z této situace. Když majitel zastaralé ilegální palírny potřeboval nakoupit nové vybavení, jednoduše udal svou palírnu pod cizím jménem autoritám, a za získanou odměnu si koupil nové destilační přístroje.

Kolem roku 1780 existovalo ve Skotsku osm legálních palíren a několik set nelegálních. Situace se změnila až po r. 1823, kdy se vévoda Gordon (na jehož pozemcích se nacházelo několik věhlasných černých palíren) zasloužil o přijetí zákona, který daňové povinnosti palíren snížil a zvýšil postihy za pálení na černo. Avšak první poctivci mezi palírníky to také neměli snadné.

George Smith, který jako první po změně zákona legalizoval svou palírnu Glenlivet (1824), se stal terčem výhružek a útoků svých bývalých přátel z řad nelegálních palírníků a pašeráků, kteří považovali Smithe za zrádce, a nejednou musel bránit svůj život s pistolí v ruce.

Nicméně do roku 1834 bylo pálení načerno téměř zcela vymýceno a jedna z barvitých kapitol skotské historie se uzavřela.

Dějiny zdanění skotské whisky v datech

  • 1644 – v roce 1644 skotský parlament rozhodl o zavedení spotřební daně. Tato daň byla zpočátku 13 pencí za pintu (0,568 l) „živé vody“, jak se v té době nazýval tvrdý alkohol ve Skotsku. Později se výše této daně různě měnila.
  • 1707 – po sjednocení skotského a anglického parlamentu v r. 1707 se Angličané pokusili kontrolovat skotský trh s whisky. Složité daně však přinášely zmatek na obou stranách, což opět nahrávalo černým palírnám.
  • 1823 – zákon z r. 1823 zavedl jednotný roční poplatek 10 liber na palírnu a spotřební daň klesla na 12 pencí za galon (u palíren s kotli většími než 40 galonů).
  • 1840 – již v r. 1840 dochází k novému nárůstu daní (na 2,5 pencí za láhev). A zvyšování nadále pokračuje.
  • 1914 – začátkem 1. světové války (1914) vyskočila daň na 9 pencí za láhev.
  • 1939 – v roce 1939 stála typická skotská 72 pencí, z čehož 48 pencí byla samotná daň a v r. 1992 stojí stejná láhev již 10,80 liber a z toho 5,55 liber připadá na daně.
  • 1973 – od roku 1973 se k ceně lahve se spotřební daní připočítává navíc DPH.
  • 1995 – v roce 1995 poprvé po sto letech začínají daně skotské whisky klesat.

Americká prohibice

Koncem 19. století se do USA dováželo na 400 druhů whisky zejména z Británie a Kanady a navíc se zde pálilo i množství lokální whiskey podle výrobních postupů, které s sebou přinesli irští a skotští emigranti, včetně několika speciálních typů, jež se z nich vyvinuly (bourbon, Tennessee whiskey).

Popularita lihových nápojů byla trnem v oku některým náboženským komunitám ovlivněným puritánstvím, které se spolu s dalšími skupinami tzv. „dries“ (suchých; takto se označovali zastánci abstinence) snažily zakázat konzumaci veškerého alkoholu. Velkou roli hrála i probouzející se feministická hnutí, která se snažila řešit svízelnou situaci manželek a dětí opilců. Založilo se tzv. hnutí abstinence, které se sdružovalo do ženské organizace WTCU.

Celoamerická prohibice byla zavedena v roce 1920, ale již před ní existovala série různých zákonů s cílem omezit konzumaci alkoholu. Již v r. 1697 byla v New Yorku zakázána návštěva barů a hospod v neděli, protože neděle měla být dnem modliteb a ne pití. V r. 1735 se pokusili zavést prohibici lokálně ve státě Georgia, ale pro neúspěch ji museli v r. 1742 zrušit.

Podobný experiment se zopakoval ve státě Maine v r. 1851, kde se však prohibice setkala s úspěchem, a v roce 1855 se k ní připojilo 12 dalších států. V r. 1900 byla už více než polovina všech států „suchých“. Jenže zde byl háček: pošta jako federální služba nebyla ovlivněna místními prohibicemi, a tak se skrze ní daly jednoduše objednat lihoviny z okolních států. V r. 1913 si však „suché“ státy vydobyly, aby se dodržela mezistátní smlouva, zakazující posílání alkoholu poštou.

29. ledna 1919 byl ratifikován nechvalně známý 18. pozměňovací návrh zákona, který s účinností od ledna 1920 zakázal veškeré lihové nápoje nad 40% alkoholu. Veškeré zásoby whiskey byly zničeny, přístroje všech palíren zabaveny. Pouze některým palírnám byla udělena výjimka kvůli výrobě alkoholu pro lékařské účely.

Mezitím ale byl v říjnu 1919 zaveden tzv. Volstead Act, který zakázal veškeré nápoje s obsahem alkoholu vyšším než 0,5 %. Toto přísné nařízení šokovalo i prvotní zastánce 18. pozměňovacího návrhu. Další, kdo ho nelibě nesl, byli vracející se veteráni první světové války, u nichž prohibice vyvolala pocity hořkosti a nevděku od národa.

Prohibice se stala tragédií pro národní palírny. Do té doby slavné lihovarnické rodiny si musely najít jinou obživu. James Beam např. začal pěstovat citrusy, později těžil uhlí a vedl vápencový důl.  Velké množství lidí zaměstnaných výrobou, prodejem, transportem, lahvováním alkoholických nápojů ztratilo práci. Podle některých teorií měla prohibice i vliv na vznik ekonomické krize 30. let.

Přitom prohibice nezastavila konzumaci ani výrobu alkoholu, pouze ji přesunula do ilegality. Ilegálních palíren bylo více než kdysi legálních.  Kvetl černý trh a s ním spojený organizovaný zločin. Prohibice dala vznik i první skutečné mafii na americké půdě (v čele s Al Caponem). Whisky byla pašována z jiných zemí, zejména z Kanady a Skotska. Kanadu však zanedlouho postihl podobný osud, takže zůstaly pouze Britské ostrovy. Přes severní hranici USA s Kanadou se přesto úspěšně pašovala žitná whiskey, na jihu přivážely „nápoj života“ lodě z Karibského moře.

Lidé se mohli k alkoholu dostat třemi způsoby

1. Domácí výroba

Tzv. Bathtub Gin (gin z vany) se dal vyrobit velmi snadno z volně prodávané jalovcové šťávy, dostupné ve všech lékárnách USA. Na středozápadě se hojně vyrábělo domácí dýňové víno, ve Philadelphii zase tzv. Yak-Yak Bourbon. Tyto podomácku vyrobené lihoviny však byly často nekvalitní a mohly způsobit slepotu nebo i smrt.

2. Noční podniky tzv. speakeasies

Vstup byl jenom pro „pozvané“ a kontrolován pomocí hesel, kódů anebo tajných znamení. Tyto podniky byly tak populární, že svým počtem převyšovaly i počet dřívějších legálních hospod. V roce zavedení Prohibice jich bylo pouze v samotném New York City 30 – 100 000. Kromě prodeje alkoholu speakeasies, vedené převážně gangy, často zahrnovaly i nevěstinec, hazardní hernu a aspoň jednoho drogového dealera.

3. Na lékařský předpis

V r. 1933 politici konečně uznali svůj omyl a celoamerický zákon o prohibici zrušili, avšak lokální kontrola  prodeje alkoholu v některých státech přetrvala dodnes: Ve většině států je omezen noční a nědělní prodej alkoholických nápojů. Někde se alkoholické nápoje smí prodávat pouze ve specializovaných, státem kontrolovaných, prodejnách nebo soukromých klubech. 

Všechny díly