Odrůdy révy vinné 2/9

Co nám zbývá z bílých vín

Když náhodou na vinném lístku objevíte Neuburské, pak se asi brzo bude jednat o raritu. Je to odrůda, která mizí z našich stolů. Víno osobité, plné a kořenité chuti, které k nám přišlo původně z Rakouska. Odkud ale je přesně, to se neví. V Rakousku ho znají nějakých 150 let a tvrdí o něm, že ho náhodně vylovili ve Wachau z Dunaje. No, věřme tomu. Spíše jde o náhodný hybrid jedné z nejstarších evropských odrůd Veltlínského červeného (pozor, je to bílá odrůda, arci s červeným hroznem) a Sylvánského zeleného. Na Moravě se objevila v roce 1915.

Jenže dnes je u nás průměrné stáří vinic 23 let a to znamená, že není vůbec vysazovaná. Pokud náhodou narazíte na „nojburk“ z teplého a slunného ročníku, tedy s vysokým přívlastkem, třeba ve výběru, a se zbytkovým cukrem, bývá to zážitek.

Rarita Sylván, bohužel

Máte-li rádi ryby, pak byste měli zbystřit pozornost, když v nabídce vín objevíte Sylvánské zelené. Také se stává raritou a také je to rakouská odrůda z Wachau. V Německu ji znají od roku 1665. Kdysi to byla odrůda velmi populární v Rakousku, Německu i u nás. Pěkné Sylvány ale bývaly i z vinic v Limbachu u Pezinku na Slovensku. Víno je kořenité, s vyšší kyselinkou, což ho předurčuje k rybám, zvláště mladší ročníky. V Alsasku je jím osázena stále ještě každá pátá vinice, v Německu a Rakousku ho ale vytěsňuje líbivější, ale banálnější Müller-Thurgau. U nás dnes téměř zmizelo.

Je to typické prvorepublikové víno, občas ho lze zahlédnou ve filmech s Oldřichem Novým nebo Adinou Mandlovou. Však tehdy u nás Sylván zabíral 13 % ploch vinic, dnes je to sotva půl procenta. Problém je i v tom, že vyžaduje podmínky jako šité na míru Ryzlinku rýnskému. A když už se vinař rozhoduje, co vysadit, dá před Sylvánem přednost prestižnějšímu ryzlinku.

Muller-Thurgau

No a teď něco o té „Milerce“, tedy o Müller-Thurgau. Je to taková líbivka a voňavka. Je někdy moc kytičková, měkká bez kyselinky. Ale kupodivu popularita Müller-Thurgau ve střední Evropě spíše stoupá. Vězte, že Müller a Thurgau nejsou jména dvou šlechtitelů, tedy něco jako Laurel a Hardy, ale jen to první jméno reprezentuje profesora Hermanna Müllera. Thurgau je název švýcarského kantonu, odkud pocházel. Nejde ale o odrůdu švýcarskou, nýbrž německou. Profesor ji vyšlechtil v roce 1882 v Geisenheimu v Německu a od té doby „Milerka“ vítězně táhne Evropou. Je to pravděpodobně kříženec Ryzlinku rýnského s odrůdou, která má půvabné jméno Madlenka královská. V Německu je to stále spolu s ryzlinkem nejrozšířenější odrůda, i když si tu vysloužila nelichotivý název „sladká voda“. Také u nás je to s 11% nejvíce pěstovaná odrůda. Ale rychle klesá. Ještě před deseti lety to bylo 18 %.

Tramín a navíc také Chenin blanc

Budeme-li věřit názvu Tramínu, pak pochází z jižních Tyrol, které dnes patří Itálii, tedy z Alto Adige. Městečko Termeno se totiž německy jmenuje Tramin a odrůda tu je doložena už v 15. století. Mimochodem je to další bílá odrůda, která je z červeného nebo červenošedého hroznu. Její druhou vlastí se ovšem stalo Alsasko, kde jako „kořenitý tramín“ tedy „gewürztraminer“ patří k elitním odrůdám. Mimochodem geneticky je to vůbec nejstarší odrůda, kterou u nás pěstujeme, ostatně Tramín dal základ mnoha dalším odrůdám. Na rozdíl od Milerky, která je raná a strašlivě plodná, je Tramín odrůda pracná, s nízkým výnosem hroznů, choulostivá, vyžadující teplo. Pokud plně dozraje, má ohromné tělo, plnou chuť, zlatavou barvu, ale rychle odbourává kyselinu a pro naše trochu tvrdší středoevropské jazyky je pak příliš měkká a nemá říz.

Pár slov o odrůdě, která sice u nás není zapsána mezi těmi úředně uznanými, ale měli byste o ní vědět. Ostatně na světě patří k těm nejrozšířenějším. Je to velmi užitečná a všestranná odrůda z oblasti Loiry ve Francii, zejména z Anjou, tedy Chenin blanc. Umí produkovat svěží vína s kyselinkou stejně jako velmi sladká vína vhodná na ukládání na nějakých 30 i 40 let. Slouží dobře v oblastech přetížených sluncem, protože se nikdy nevzdává svých kyselinek. A pokud dozraje, pak proti té kyselince postaví překrásný medový tón s vůní kdoule nebo přezrálé hrušky. Tuhle odrůdu měl rád Rabelais, který si ji nechal dovážet v 15. století do Touraine. Věděl proč. Zkuste někdy Savennieres a také mu dáte za pravdu.

Rulanda – pomník německému obchodníkovi

Teď přejdeme k odrůdám, které celosvětově kralují bílým vínům, tedy k odrůdám burgundským. A začneme názvoslovím, protože žádná jiná země Evropy ho nemá tak zpatlané jako my. Jde o pinoty, šlechtu mezi bílými odrůdami. Mimochodem tato elitní rodina obsahuje všechny tři typy hroznů, které známe, tedy zelený hrozen, červený hrozen a modrý hrozen. Ze všech tří lze vyrobit i bílé víno, ale zpravidla se vyrábí jen ze zeleného a z červeného. Z hroznu modrého je červené víno. Pinoty jsou tři: bílý, šedý a modrý. Asi proto, že je to francouzská odrůda, tak k nim po vzoru tří mušketýrů (kteří, jak známo, byli čtyři) patří i slavné Chardonnay.

Jenže my těmto vínům, bohužel, neříkáme pinoty, ale nesmyslně rulandy. Od roku 1941 do roku 1993 jsme je nazývali mnohem přiléhavěji: burgundy, tedy Burgundské bílé, šedé a modré. Jenže mezinárodní dohody o původu názvů nás donutily ke změně. A tu došlo k čemusi nesmyslnému. Celý svět těm vínům říká pinoty, jen my jsme se rozhodli, že je nazveme rulandy, tedy Rulandské bílé, šedé a modré. Ruland má cosi vzdáleně společného jen s jednou ze tří odrůd, s Pinot gris, tedy s Pinotem šedým. On to byl jakýsi obchodník s vínem Johann Seger Ruland z německého Speyeru, který se v 18. století zasloužil o to, aby se Burgundské šedé, tedy po jejich Grauburgunder, v Německu rozšířil a právě jen této šedé odrůdě pinotů se v Německu začalo také říkat ruland. S dalšími dvěma pinoty neměl ten obchodník nic společného. Naše vinařská veřejnost prý v devadesátých letech minulého století jednoznačně odmítla název pinot, pod kterým ty odrůdy zná celý svět. Prý trvala na rulandách, a vytvořila tak celosvětovou kuriozitu. Postavila pomník jakémusi německému obchodníkovi, a to i u odrůd, se kterými neměl nic společného. Dnes už naštěstí smíme říkat i Pinot blanc, tedy Bílý pinot, Pinot gris, tedy Šedý pinot a Pinot noir, tedy Modrý pinot. Doporučujeme názvy pinot nebo se, až o těch skvělých vínech budete povídat, vraťte k původnímu a nyní zakázanému názvu Burgundské bílé, šedé a modré. Ostatně i Němci si mezi sebou stále pojmenovávají tyto odrůdy jako Weissburgunder, Grauburgunder a Spätburgunder.

Teď si ty „burgundy“ probereme pěkně jednu po druhé. Pinot blanc, Bílou burgundu čili Weissburgunder, neboli chybně po našem Rulandské bílé, dnes v Burgundsku vlastně už skoro nenajdete. Stala se z ní středoevropská odrůda. Na území Francie se udržela docela slušně už jen v Alsasku. Což o to, víno je to pěkné. Má zajímavé máslové a chlebovinkové tóny. Ale chybí jí prestiž, věhlas a sex-appeal Chardonnay. Nevidíme budoucnost Bílé burgundy nijak růžově. Jen ten opravdu nejlepší odborník na vinnou révu vám ve vinici odliší Bílou burgundu od Chardonnay. Hádejte, jak to s těmito dvěma odrůdami dopadne? Chardonnay totiž umí téměř všechno. Jediné, co neumí, je vyrobit červené víno, však je to zelený hrozen. A jinak? Na vápenatých půdách v Chablis stejně jako na vápenatých půdách Mikulova umí vytvořit pěkná křupavá přírodní minerální vína s lehkým tónem zeleného jablka a vůní mořské soli. Skvělá vína k rybám. Ve sprašových půdách jižního Burgundska v Mersaultu nebo v Puligny zas jedinečná vína do barikových sudů, která budou svěží a přitom lehce a jemně zakouřená. A která mohou zrát deset či třicet let. V Champagni pro změnu poskytne Chardonnay hrozny pro vůbec nejlepší a nejdražší šampaňská vína. Chardonnay je zkrátka geniální všeuměl.

      Další pinotová odrůda má červený hrozen a je z toho bílé víno. Pinot, tentokrát šedý, Pinot gris, po našem Rulandské šedé. Víno pro fajnšmekry. Plnější než běžná bílá vína. Z červenošedého červeného hroznu. Toto víno je originální a nezaměnitelné. Občas mu trochu chybí kyselinka, a když vinař nechá hrozen příliš dlouho ležet, pustí slupka barvu a místo bílého vína máme lehce narůžovělé. Ale jinak je to moc zajímavé bílé víno.

Pokračování příště.

Všechny díly