Regenerační Mexiko 1/3
Když jede na regenerační pobyt Miloš, bývá to zpravidla v bezvědomí případně v kómatu a sanitou. Cílem bývá Ústřední vojenská nemocnice ve Střešovicích, kde ho různě seřizují, restartují, mění elektronky, provozní kapaliny a další nezbytné náhradní díly a také promažou vozík, aby mu kolečka neskřípala. Nahrávají mu nový software z Kremlu a různě ho testují aby se pár následujících měsíců úplně nezadřel. Doktoři mu pak zakazují pití, nutí ho ležet v posteli a krmí jeho oblíbeným želé.
U mě je to jiné. Jako šéfredaktor největšího webu o chlastu v zemi, kde se chlastá skoro nejvíc na světě si nemohu dovolit přestat pít ani o dovolené. Někdo tu práci prostě dělat musí a já bych bez toho ani neměl o čem psát. Není žádným tajemstvím, že alkohol obsahuje spoustu kalorií a poslední dobou již cítím, že moje štíhlá sexy postava už není tak štíhlá a sexy jak bývala a kolem pasu mám nějaké centimetry navíc. Rok ve funkci zanechal své následky. Dospěl jsem tedy k názoru, že nutně potřebuji regenerační pobyt, už jen proto, abych si nemusel vyslechnout legendární filmovou větu „Vrať se do hrobu.“.
Využil jsem k tomu již dříve (ne úplně za střízliva) koupené letenky na 10 dní do Mexika s Iberií a Aeroméxico, kde jsem shodou okolností zůstal posledním aktivním účastníkem výpravy. Což má své výhody, nemusím se nikomu přizpůsobovat a mohu si vše zařídit jen podle sebe. Letenky jsou za výbornou cenu a mají lehce komplikovaný itinerář: Berlín – Madrid – Mexiko City – Cancún a stejně tak zpět, ale to mi ani v nejmenším nevadí – létám rád. Na první a poslední úsek cesty dokupuji ještě jízdenky na Flixbus z centra Prahy přímo na berlínské letiště a zpět, které výborně navazují na odlet i přílet.
Za poslední dobu to jsou již mé třetí letenky do Mexika co jsem kupoval. První z Londýna mi zrušila aerolinka kvůli Covidu a druhé z Prahy zase kvůli tomu, že po posunech časů letů Pákistánci na infolince aerolinky nechápali, proč jsou záporné časy na přestupy při cestování problém, když to konečně pochopili, v rámci nápravy mi let zrušili, paradoxně ale jen let tam, let zpět mi v itineráři ponechali. Už jsem neměl chuť jim vysvětlovat, proč je to zase problém (obojí aerolinka TAP). S vrácením peněz mi nakonec pomohla až banka.
Balím na cestu naprosté minimum věcí. Procházím svůj rozsáhlý šatník, prádelník a botník a hledám obnošené kousky které mi naposledy poslouží. Beru brýle a šnorchl, cestovní notebook tentokrát nechávám doma. Výsledkem je příruční zavazadlo cca 4 kg. Ve Flixbusu není žádný palubní servis, proto beru ještě čtyři plechovky vychlazeného piva, což je pro cestu na letiště tak akorát. Cestovní zavazadlo má rázem 6 kg.
Cílem cesty je lehce se opálit, zbavit se nějakého toho přebytečného tuku, nabrat svaly a získat zpět ztracenou fyzičku. Chci také ochutnat vše, co Mexiko nabízí, abych měl o čem psát.
O Mexiku toho moc nevím, jen jsem před pár lety přestupoval v Mexiko City při cestě do Salvadoru a na pár hodin navštívil centrum města, leží docela vysoko, cca 2.500 m n. mořem, mají tam opravdu velké náměstí s maxi vlajkou a metro jim tam nejezdí po kolejích jako u nás, ale na pneumatikách po betonovém pásu. Z Netflixu znám také Narcos Mexiko a postavu narkobarona Prcka zvaného El Chapo. Nechávám to tak, nezjišťuji podrobnosti, jen kouknu do mapy kam vlastně letím, abych se na místě zorientoval. Dívám se také na počasí – přes den jasno a 30 stupňů – celých 10 dní.
Letím na poloostrov Yucatán, což je ta nejturitičtější část Mexika, Karibik a Riviera Maya, cca 200 km vzdušnou čarou leží ostrov svobody – Kuba.
V letadle ochutnávám na doporučení spolucestující tequilu se sodou, přistávám asi 30 minut po půlnoci a prvotní představa, že zapluji do nejbližšího baru a budu pokračovat ve své práci – tedy ochutnávání alkoholu bere rychle za své, letiště je opuštěné a vše už zavřené. To mě nemůže odradit a tak volím druhou část programu – regeneraci. Do centra města je to 34 km přes hotelovou zónu, kde bude určitě otevřený nějaký bar a tak se vydávám pěšky na cestu. Hotelová zóna leží na pobřeží – cca 15 km od centra města.
Zjišťuji, že v tropech je horko i v noci a nad ránem nacházím zcela vyprahlý otevřený 7 eleven, na alkohol nemám ani pomyšlení a kupuji velké balení vody. Je fakt horko a tak veškeré oblečení ve kterém jsem přiletěl končí v koši. Oblékám šortky, triko a žabky. Místnímu mladíkovi se líbí moje kšiltovka Adidas (pro mě má nevkusné logo přes celé čelo a měl jsem v plánu ji poslední den v Mexiku ztratit), říkám ok je tvoje, ale dej mi nějakou jinou. Za chvíli mi přináší mexický padělek kšiltovky NY Yankees – je rozhodnuto, budu v Mexiku za Amíka. A Mexičané mi to opravdu věří a každý den mě několik místních zdraví americkým způsobem.
Mexičané jsou velmi družní, na plážích se scházejí celé rodiny, které neustále něco jedí a pijí. Jsou zvědaví, co tam já, lehce spálený gringo dělám a tak dostávám pozvání na pivo. Do 12-ti hodin všechna pozvání odmítám a dávám se po dlouhém letu a chůzi dohromady. Pak se to zlomí a dávám se do řeči s místními. Zkouší co umím španělsky – moc toho není jen pár základních frází. Moje španělština je označena za příliš rasistickou. Přidávají se k nám další návštěvníci, pivka chutnají, slunko fakt smaží a naše partička je už slušně opilá. Rozhovory s dívkami sklouzávají až k intimnostem, ochutnávám první mexická jídla a trvám na úpravě extra hot, stejně jako místní.
Začíná se stmívat, zjišťuji že se do žabek už kvůli puchýřům nevejdu – není to ideální obuv na dlouhé chození a 10 km v nich si vybralo svou daň. Vyhazuji je tedy také do koše. Chození už mám dnes dost, pokračuji autobusem na doporučení do centra města – do Parque de las Palapas, kde je centrum streetfoodu a noční zábavy. Scházejí se zde celé rodiny i s malými dětmi za jídlem a zůstávají až dlouho po půlnoci. Výběr jídel je obrovský – řídím se osvědčeným způsobem, že nejlepší jídlo bude tam, kde mají největší fronty a volím klasiku – tacos a nezapomenu dodat extra hot. Obsluha je milý tranďák s poněkud výstředním make-upem, který mi ochotně poradí jaké ingredience si mám přidat. A jídlo je opravdu extra hot. Mají zde i svého „Karla“ – tady tedy spíše Carlose, zpěváka, který zpívá přítomným k večeři mexické cajdáky.
Na doporučení jdu do vedlejšího baru Botanero konečně pracovat. Mají zde otravný zvyk, že na uvedení do baru se čeká ve frontě za páskou – jako v USA. Zkouším místní drinky a koktejly. ale vlivem dlouhého cestování, a jetlagu už padám únavou a tak vybírám na bookingu nejbližší hotel.
Druhý den prohlížím centrum města a také přístav. Mají zde opravdu nádherně azurově modré moře, takovou barvu sem snad jinde neviděl. V rámci regenerace se vydávám na veřejnou pláž cca 12 km pěšky, dorážím později odpoledne. Program je podobný tomu předešlému opět samá pozvání na pivo. Nenechám se dlouho přemlouvat a myslím, že jsem do večera ochutnal snad všechna piva co prodávali v přilehlé prodejně a kam pro ně, řádně vychlazené, střídavě chodíme.
Všímá si mě partička buzen – kuchařů z okolních hotelových řetězců. Zvou mě na pivo. Začíná být ještě tepleji. Dávám s nimi pár piv a jeden je opravdu hodně zábavný – je to herečka a hysterka a jeho hlášky „I lovou you, I hate you“ mě pobaví dodnes, když si vzpomenu. Napadá mě jen tak pro zábavu, zeptat se ho, co by se mnou dělal, kdybych byl jeho typ, jsem lehce opilý, ale nechci se pouštět do žádných větších akcí. Opodál sedí chlapec celý v bílém, má účes ve stylu „na Emana“ a v ruce má plyšového dinosaura opatřeného popruhy, kterého nosí jako kabelku. Hodinu na mě zírá – toho jsem opravdu nepochopil, ale zase jsem už jiná generace.
Dostávám další pozvání na pivo – od mladé slečny, která má asi 200 kg. Omlouvám se, že spěchám do centra města na večeři. Děvče chce jít se mnou. O to opravdu nestojím a tak si jdu ještě zaplavat, pak se rychle převléknu a v nestřežené chvíli rychle mizím.
Pokračování příště.
Všechny díly
