Luxus za socialismu, to byl Tuzex

Tuzex je pojem, se kterým se dnes už prakticky nesetkáváme. Možná ti dříve narození bývalí zelináři, řezníci, vedoucí autoservisů,… si vzpomenou, že si tam kdysi kupovali třeba video, nebo auto.

Co to byl Tuzex

Tuzex byl podnikem zahraničního obchodu, který vznikl v červnu 1957 a jeho pobočky byly zřizovány za účelem vytvářet devizové rezervy pro československou ekonomiku. Byl tudíž výborným nástrojem, díky kterému stát odčerpával devizové prostředky, a to buď přímým inkasem cizích měn či prodejem zboží za odběrní poukázky neboli tuzexové koruny, pro které se vžil název bony.

Samotné slovo Tuzex se zkratka ze slov tuzemský a export.

Primárně se v něm mělo prodávat tuzemské zboží určené na export, které se běžně neprodávalo v maloobchodní síti. Ovšem postupem času se v něm v drtivé většině prodávalo zboží zahraniční, které bylo u nás jinak zcela nedostupné.

Prodávalo se v něm zboží, které nebylo dostupné v běžných obchodech – například elektronika, oblečení, alkohol nebo hračky z kapitalistických zemí. V Tuzexu se dalo platit pouze valutami, jako byly dolary nebo tehdejší západoněmecké marky. A také samozřejmě poukazy – takzvanými bony.

Tuzex nebyl dostupný pro všechny. Státní hranice tehdy nemohl překročit každý, a tak měli lidé přístup k valutám omezený. Bony se daly získat poctivě, pokud člověk například pracoval v podniku, který obchodoval se zahraničím. Nepoctivý způsob získávání bonů vedl zájemce do sféry černého trhu, kde jim je nabízeli takzvaní veksláci za výrazně vyšší směnný kurz. Exkluzivita Tuzexu skončila v roce 1992, protože zboží, které se v něm prodávalo, se po sametové revoluci začalo prodávat i v běžných prodejnách.

Režim nedokázal uspokojit poptávku místních. I tenkrát lidé uměli vydělat peníze, ale neměli je za co utratit. Kupovat nekvalitní zboží nechtěli a zahraniční zboží jim režim nedokázal zajistit, a to i z důvodu, že byl vázán různými dohodami, jako bylo RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci socialistických států), A proto nechal stát vzniknout obchody se západním zbožím.

Zahraniční měna se do tehdejšího Československa dostávala různými cestami. Například ji lidem posílali příbuzní žijící v zahraničí. Režim také vysílal zaměstnance pracovat za hranice státu. Tehdy se jezdilo do severní Afriky, která potřebovala montéry, do Libye odjížděli vojáci či instruktoři a režim jim dával výplatu zčásti v bonech. Tuzex byl zřízen primárně z toho důvodu, aby režim z lidí vytáhl vydělané peníze.

Podnik se tak stal symbolem luxusu, exkluzivity a nedostatkového zboží, které toužili vlastnit nejen vyvolení. Cesta k němu však pro člověka nedisponujícího devizami nebyla snadná, získat bony bylo možné jen na černém trhu. Černý trh doslova umožnil přístup do Tuzexu širokým masám, které se postupem doby staly největší zákaznickou skupinou podniku.

Státní banka tehdy za dolar vyplatila přibližně šest korun. To přímo zapříčinilo vznik překupnických skupin, takzvaných veksláků. Ti tehdy nabízeli za dolar až 27 korun. Koruna totiž nebyla tak silná, jak režim tvrdil.

Přesto, že obchodování s tuzexovými poukázkami bylo nelegální, stát tuto skutečnost částečně toleroval. Hlavním důvodem bylo, že díky němu se rozšiřoval přístup do těchto obchodů, docházelo ke konzumnímu uspokojování obyvatelstva a částečnému snižování napětí ve společnosti.

Rovněž veksláci byli do jisté míry trpěni jelikož znamenali zdroj valut pro státní pokladnu. Valut, které do pokladny plynuly ze směny za tuzexové poukázky. A tak byť v médiích byl černý trh líčen v negativním světle, prakticky proti němu nic zásadního provedeno nebylo.

Alkohol v Tuzexu

Západní alkohol nebyl v běžné prodejní síti vůbec k dostání. Pokud jste si chtěli koupit whisky, rum, gin nebo koňak či armaňak, museli jste do Tuzexu. Běžný spotřebitel si musel vystačit třeba se starou mysliveckou, pro kterou se vžil název česká whisky.

Cinzano či Martini znali běžní lidé pouze z italských filmů.

Pokud jste chtěli šampaňské, opět jste museli do Tuzexu. V běžných prodejnách se prodávala pouze bulharská a maďarská vína a pak také sovětský sekt.

V Tuzexu se také prodávala exportní balení českých piv – Plzeňský prazdroj a Budvar.

Kupodivu se i v běžném prodejní síti dala sehnat poměrně kvalitní ruská vodka – Stoličnaja.

Příznivci rumů však opět museli do Tuzexu, což je paradox, protože ostrov svobody – socialistická Kuba, kde se vyrábí ten nejkvalitnější rum na světě k nám téměř nic nedovážel, protože po jeho produktech byla velká poptávka v kapitalistických zemích a režim raději slyšel na valuty, než na barterové obchody za technologické celky, které tam tehdejší Československo budovalo. Pokud se k nám už něco z kubánských rumů dovezlo, skončilo to opět v Tuzexu.

Veksaláci

Prostředníci, kteří při snaze běžných občanů sehnat jinak nedostupné zboží či cizí měny byli tzv. veksláci. Ti skupovali valuty nejčastěji od zahraničních turistů, kterým za ně nabízeli československé koruny, a to dle kurzu, který byl násobně vyšší než ten oficiální. Získané valuty následně měnili přes bankovní instituce na poukázky, jež potom nabízeli k prodeji svým spoluobčanům.

Oficiálně měla jedna tuzexová koruna nominální hodnotu dvou československých korun, avšak na černém trhu se kurz pohyboval v rozmezí od čtyř do šesti československých korun za jednu tuzexovou korunu.

Překupníci vykupovali zahraniční měnu v podobě marek nebo dolarů od diplomatů a turistů, a protože byl kurz pro obě strany výhodnější, peníze se do státní banky nedostaly. Získané valuty vekslák směnil s jiným za bony a prodal je dál. Místní zaplatili přibližně 5 korun za jeden bon.

Překupníci se rozrostli až do početných společností připomínajících mafii a dokázali si zmíněnou profesí přijít na velké peníze. Zmínky o nich lze najít v dokumentech kriminálního oddělení Veřejné bezpečnosti i Státní bezpečnosti.

Dalším jejich zdrojem byl nákup poukázek přímo od lidí, kteří k nim měli přístup či prodej valut.

Za zajímavou lze určitě označit i hierarchickou strukturu v těchto organizovaných skupinách. V pomyslné pyramidě byli nejníže postavení pouliční překupníci, které vekslácký žargon nazýval „nohy“, jelikož tzv. šlapali chodník nebo „komáři“, a to kvůli jejich dotěrnosti.  Tito lidé prodávali bony nejčastěji právě před pobočkami Tuzexu. Naopak nejvýše postavené osobnosti veksláckého světa (tzv. skupky) se na ulicích neobjevovaly, své obchody řídily povětšinou z tepla hotelových lobby a přes své prostředníky dodávaly potřebný kapitál na ulici. Na vrcholu pyramidy pak stál menší počet opravdu mocných lidí.

Vekslákem se člověk mohl stát jak na plný úvazek či si touto činností přivydělat. Nejblíže k tomu stát se vekslákem měli lidé přicházející do kontaktu s lidmi ze zahraničí.

To, že se obchodní činnost těchto lidí nezaměřovala pouze na obchod s poukázkami a zahraničními měnami je více než známá, mezi další výnosné transakce patřil obchod se starožitnostmi či digitálním zbožím. Méně známou skutečností spojenou s fenoménem Tuzex, i když nepřímo, jsou tzv. tuzexové dívky. Jednalo se o formu kriminality, kdy dívky – společnice vyhledávaly společnost zahraniční klientely, převážně mužů, od kterých za své služby inkasovaly valuty. Díky tomu se mohly obklopit věcmi, které většině dívek v Československu byly nedostupné, popřípadě tím měly šanci na výhodný sňatek a následnou emigraci z vlasti.