Přípitek Maršal Malinovskij
Nezapomenutelnou scénu v kultovním filmu Pelíšky – přípitek Maršal Malinovskij zná asi každý.
Nemá smysl asi dodávat, že vysokoprocentní alkohol, oheň a osoby pod vlivem alkoholu je sakra nebezpečná kombinace. Stačí drobná neopatrnost, potřísnění oděvu, zvrhnutí sklenky a hrozí bolestivé popáleniny.
Jedna nejmenovaná česká infuencerka by o tom mohla vyprávět své. Ovšem je nutné uvést, že ona za to opravdu nemohla. Byla to jen její smůla, že se nacházela v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Číšník v turecké restauraci jí způsobil popáleninová zranění při neopatrné manipulaci s lahví alkoholu, kdy jí oheň doslova explodoval do obličeje.
Popáleniny patří mezi zranění, která jsou vždy velmi bolestivá a špatně se hojí.
Přípitek
O přípitku Maršal Malinovskij asi už každý slyšel.
Princip je jednoduchý do sklenky si nalejete panáka alkoholu a když mluvíme o sovětském maršálovi, tak cokoliv jiného než vodka je nonsens, Panáka poté zapálíte, vypijete a vydechnete oheň.
Ovšem tak jednoduché to zase není.
Především destiláty, které se dnes běžně prodávají v supermarketech vám při pokojové teplotě hořet nebudou. Mají cca 37,5 % – 40 % alkoholu a to prostě nestačí. Potřebujete minimálně 45 % alkohol, ale to je opravdu stále hraniční hodnota. Lépe je zakoupit opravdu silnou vodku 50 % – 60 %, ta už bude hořet spolehlivě.
Druhou věcí pak je, že oheň potřebuje dostatek vzduchu aby hořel. I při ohnivých show se postupuje tak, že showman má hořlavinu v ústech a prská jí do ohně, čímž vzniká onen ohnivý efekt. Pouhé vydechování par takto mohutný efekt rozhodně nezpůsobí.
Kdo bude mít zájem to vyzkoušet, jistě si návod najde. Ale myslím, že to není nic bez čeho byste se neobešli.
Scéna z filmu
Maršal Malinovskij byl za druhé světové války sovětským maršálem, který bojoval u Stalingradu a vyrval z německých rukou Ukrajinu, Rumunsko a Maďarsko.
Jeho jméno Šebek starší (Miroslav Donutil) vykřikne ve filmu před přípitkem. Na Vánoce roku 1967 by to dávalo smysl, protože slavný vojevůdce toho roku v březnu v Moskvě skonal.
Kdo byl Rodion Jakovlevič Malinovskij
Rodion Jakovlevič Malinovskij (1898 Oděsa – 1967 Moskva) byl sovětský vojenský velitel během II. světové války, maršál Sovětského svazu. Byl velitelem 2. ukrajinského frontu, který v roce 1945 osvobodil např. Budapešť, Bratislavu nebo Brno.
Život maršála Malinovského
Ukrajinec Malinovskij se narodil v Oděse svobodné matce (uvádí se, že se narodil po smrti svého otce, ostatní zdroje uvádí otce neznámého). V dětství absolvoval církevní školu, ovšem začal se živit jako přístavní dělník.
V roce 1914 vstoupil ve věku 15 let jako dobrovolník do carské armády (podařilo se mu zatajit svůj věk), byl zraněn a po vyléčení roku 1915 zařazen do ruských expedičních jednotek působících ve Francii. Tam byl postupně vyznamenán třemi francouzskými válečnými kříži a roku 1918 vstoupil do francouzské cizinecké legie. Tu však v roce 1919 opustil, vrátil se do Ruska, kde se přihlásil do rodící se Rudé armády.
Postupem času stoupal na vojenských hodnostech, roku 1926 vstoupil do Komunistické strany a poté studoval na Vojenské akademii M. V. Frunzeho v Moskvě.
Po jejím absolvování došlo k jeho dalšímu kariérnímu postupu, roku 1936 odjel jakožto vojenský poradce do Španělska, kde se zúčastnil bojů španělské občanské války na straně republikánské vlády. Do SSSR se vrátil v roce 1938, díky čemuž se vyhnul Stalinovým vojenským čistkám.
V roce 1939 byl jmenován profesorem na Frunzeho vojenské akademii a v roce 1940 byl povýšen do hodnosti generálmajora.
V roce 1941 se vrátil do aktivní vojenské služby, kde byl jmenován velitelem 48. střeleckého sboru. Po zahájení Velké vlastenecké války velel od srpna 1941 6. armádě, s níž vedl poměrně úspěšné ústupové boje.
Dne 18. listopadu 1941 se stal velitelem Jižního frontu. V první polovině roku 1942 zažil největší neúspěch své kariéry, když jeho vojska byla rozprášena německou přesilou, přičemž front přišel o 200 000 vojáků. Přes tento neúspěch byl v červenci 1942 jmenován zástupcem velitele Severokavkazského frontu a zároveň velitelem Donské armádní skupiny.
V srpnu až říjnu 1942 velel 66. armádě, v bitvě o Stalingrad velel od prosince 1942 2. gardové armádě. V těchto bojích zabránil Mansteinovi, aby osvobodil obklíčenou 6. armádu generála Pauluse.
V únoru roku 1943 byl jmenován velitelem Jižního frontu a krátce nato Jihozápadního frontu, v dubnu 1943 mu byla udělena hodnost armádního generála.
V říjnu 1943 byl Jihozápadní front přeměněn na 3. ukrajinský front a on sám jako jeho velitel s ním dobyl Donbas, západní Ukrajinu a v dubnu 1944 i své rodné město Oděsu.
V květnu roku 1944 se stal velitelem 2. ukrajinského frontu, který provedl útok na Rumunsko, díky čemuž se Rumuni přidali na stranu Spojenců.
V září 1944 byl jmenován maršálem Sovětského svazu. Jeho vojska pokračovala v útoku na Maďarsko a v únoru 1945 dobyla Budapešť. V dubnu se probila na Slovensko a postupovala na Moravu. Osvobodila Brno a vedla útoky na německá vojska na jihovýchodní Moravě. Počátkem května obdržela rozkaz k postupu na Prahu od jihovýchodu.
Do Prahy se ovšem o jen několik hodin dříve probila vojska maršála I. S. Koněva útočící ze severu z prostoru Drážďan (konkrétně 3. a 4. gardová tanková armáda). V květnu 1945 dosáhly jednotky 2. ukrajinského frontu jižních Čech, kde se setkaly s americkými jednotkami.
Po ukončení bojů v Evropě byl odvelen na Dálný východ, kde velel Zabajkalskému frontu v bojích při operaci Srpnová bouře.
Po ukončení druhé světové války zůstal v armádě, v březnu 1956 byl jmenován prvním náměstkem ministra obrany G. K. Žukova, působil zde zároveň jako vrchní velitel sovětských pozemních vojsk.
V roce 1957 se po G. K. Žukovovi stal sovětským ministrem obrany, přičemž ve své funkci působil až do své smrti. Zemřel 31. března roku 1967 v Moskvě.
