Historie chmelařství v českých zemích 4/6

Publikováno: Autor:

Chmelařství od 2. poloviny 19. století do I. světové války

Skladování, síření a balení chmele

Nárůst spotřeby piva, ale i změny v technologii jeho výroby od poloviny 19. století ovlivňovaly spotřebu chmele a jeho produkci.
V důsledku tohoto nárůstu vznikaly v Žatci nové sklady a balírny chmele, které patřily obchodníkům s chmelem. Mezi obchodníky začaly prosperovat židovské rodiny a mezi názvy obchodních firem se objevovala jména Wűrdinger, Kohn, Melzer, Christl, Pfister, Wüstel, Abeles, Stern, Epstein, Mendl,Grube, Zuleger, Bondy, Löbl, Glaser, Holy, Paulus, Hahn, Danzer a další.

Starší sklady chmele byly většinou jednoduché stavby, někdy s obydlím vlastníka. Při jejich výstavbě se používala běžná technika pro stavbu patrových městských domů. Od počáteční fáze výstavby skladů a balíren chmele v Žatci je zřejmá tendence stavět sklady s prostorami dostatečně velkými a suchými, které by umožnily v případě potřeby uskladnění maximálního množství usušeného chmele, vertikální a horizontální dopravu a žokování (šlapání) či lisování chmele.

Do těchto skladů se přivážel zejména již usušený a vykoupený chmel z pěstitelských oblastí a vesnic.

Ve skladu chmele byl chmel upravován buď podle obchodních zvyklostí, nebo podle požadavků pěstitele. Žoky s chmelem se pomocí jednoduchých rumpálových výtahů, vnitřních i vnějších, dopravovaly do horních pater skladu, tam se naskladňovaly, potom postupně vysypávaly a chmel v technologickém procesu putoval směrem dolů.

Sklady chmele měly dřevěné podlahy, protože od dřevěných podlah chmel nejméně vlhne. Zdi skladu byly navrhovány tak, aby izolovaly proti teplu. Okna byla zakrývána většinou modrým papírem, aby sluneční svit nepoškozoval uskladněný chmel. Skladiště musela být dostatečně prostorná. Na 1 metrický cent uskladněného chmele se počítala plocha 1,8 m2. Z každého naskladněného žoku se po převzetí odebral vzorek.

Žoky s chmelem se ukládaly do řad a mezi nimi se ponechávaly uličky pro manipulaci a pro sledování stavu chmele. Do každého žoku se v různých výškách zapíchlo několik padesáticentimetrových železných jehel, zvaných žengle. Ty sloužily ke zjišťování teploty uvnitř žoku. Dvakrát denně je obsluha skladu vytahovala a přiložením špice jehly na tvář se přesvědčovala o výskytu zvýšené teploty. Zvýšená teplota byla obyčejně způsobena vyšší vlhkostí chmele a oživující činností mikroorganismů, které nebyly úplně při sušení chmele zničeny. Žoky, v nichž teplota stoupala, musely být po stranách rozpárány, aby provětraly. V některých případech byl chmel ze žoků dokonce vysypán a přesušen.

Pro horizontální dopravu žoků s chmelem se používaly tvarově přizpůsobené dvoukolové vozíky, kárky a speciální vozíky – rudly. Ke snadnější manipulaci s žokem sloužily železné háčky s dřevěnou rukojetí. Pro přemisťování sypaného chmele se používaly pletené koše, lehká dřevěná nosidla a lehké dřevěné lopaty a vidle. Ve spodních patrech skladu byl chmel ukládán a balen do vývozních žoků, označených značkou obchodní firmy.

Před vývozem, tedy předáním chmele ze skladu, byl chmel sířen ve speciálních komorách. Sířením, tedy aplikací kysličníku siřičitého, se chmel konzervoval. Omezoval se tím vývoj mikroorganismů a zlepšoval se lesk a barva chmelových hlávek.

Do sirných komor s podlahami z železného pletiva se chmel nasypal shora, až kuželovitá hromada chmele vyplnila celou komoru. Zavřely se dvojité ocelové dveře a v přízemí se ve speciálních topeništích zapálily kousky síry nebo sirného květu. Na 50 kg chmele připadlo cca 0,5 kg síry. Vznikající kysličník siřičitý prostupoval podlahami sirných komor a působil na chmelové hlávky. Po cca 5 – 6 hodinách se otevřely komínové klapky a případně spustily ventilátory. Komíny jednotlivých skladů a balíren vypouštěly kysličník siřičitý do ovzduší. Právě z důvodů síření chmele a vypouštění sirnatých zplodin do ovzduší byly žatecké sklady a balírny chmele opatřovány až 45 m vysokými cihelnými komíny. Po síření se chmel z komor vyhrnul a ukládal se do vývozních žoků.

Proces ukládání do žoků probíhal tak, že se do kulatého otvoru v podlaze osadil kovový kruh s háčky a k němu se zavěsil vývozní žok o délce cca 180 – 200 cm. Do žoku se lehkou lopatou nahrnulo cca 40 cm chmele a poté se do žoku spustil pracovník skladu, zvaný „šlapák“, nebo „tlapák“ a sešlapával, po každém přisypání shora, chmel po obvodu žoku, dokud nebyl naplněn.

Potom se cca 60 kg vážící žok uvolnil, spustil z otvoru na podlahu a odvezl speciálním vozíkem – rudlem do skladových prostor.

Ověřování chmele se neprovádělo přímo v balírně jako dnes, ale nabalený chmel byl převážen k ověření do budovy známkovny. O jeho převoz se starala zvláštní skupina lidí, tzv. kolečkáři, kteří vytvořili svůj cech.

Později byly sklady k lisování chmele vybavovány mechanickými hřebenovými lisy dováženými z Německa. K jejich pohonu se používaly čtyřdobé plynové motory.

První moderní balírna a sířírna chmele v Čechách vznikla v roce 1878 pro firmu J. L. Kohn & comp. v Žatci v dnešní Tyršově ulici č. p. 250. První elektromotor pro pohon lisů nechal instalovat H. Melzer.
Pouze sklady chmele bratří Christlů byly zařízeny na pohon parním strojem. Již tehdy se objevily první snahy o zřízení chlazených skladovacích prostor v balírnách.

Poslední desetiletí 19. století a doba před první světovou válkou změnila vzhled Žatce i způsob života jeho obyvatel. Bylo postaveno několik desítek skladů a balíren a nad sirnými komorami vyrostly komíny. Chmelařská technická architektura vtiskla některým částem města nezaměnitelný a specifický ráz. Rozvoj chmelařství a zpracovatelských odvětví přinesl zvýšenou potřebu některých řemesel i vznik zcela nových profesí. Život ve městě se přizpůsoboval rytmu pěstování, zpracování a obchodu s plodinou, která se nesmazatelně zapsala do osudů lidí, vzhledu přilehlé i vzdálenější krajiny i do žatecké architektury.

Na konci 19. století byl Žatec živým a hospodářsky významným centrem severozápadních Čech. Křižovaly se zde dvě důležité železniční spojnice (viz výše), které přispěly k nesporně prudkému růstu průmyslu ve městě. Železniční spojení mělo zejména značný vliv i na dopravu a obchod s chmelem. V roce 1900 mělo město Žatec 15.900 obyvatel a 1034 domů. Bylo zde registrováno 161 firem, které se zabývaly prodejem chmele. Stálo zde 53 balíren a skladů chmele. Vedle významné zemědělské produkce, zejména chmele, okurek a zeleniny a průmyslových podniků zde prosperovaly dva pivovary.

Správa města začala ve spolupráci s obchodníky s chmelem, kterých v té době bylo více než sto, uvažovat o výstavbě ústředního skladu chmele, odkud by byl chmel po proclení expedován. Hledaly se cesty vhodného dopravního řešení, které by propojilo sklady a balírny chmele a trhy na zeleninu s nádražími na obou železničních drahách. Úvahy dokonce směřovaly ke zřízení městské nákladní a osobní kolejové dráhy. Počítalo se s přepravou až 50.000 nákladních vagónů ročně, i s přepravou osob po městě. Celková délka plánované trati činila více než 5 km. První projekt byl předložen v roce 1898, ale jeho projednávání na ministerstvu železnic bylo velmi zdráhavé. Důvodem váhání, zda akci povolit, bylo hlavně navržené použití speciálních lanových konstrukcí pro zdolávání strmých ulic mezi polohou železnice u řeky a historickým centrem Žatce se sklady. V roce 1902 byl ještě městem zadán nový projekt, který měl řešit oddělení městských kolejových tratí pro osobní a nákladní provoz. Tato trať měla mít dokonce odbočku až k žatecké radnici na hlavním náměstí. Projekt byl předán městu v roce 1903 a Město i nadřízené orgány projekt schválily.

Rozpracování k realizaci zabránila podrobnější pochůzka odpovědných osob v roce 1905, která prokázala některé problémy celého projektu. Projekt k realizaci by vyžadoval bourání nárožních domů v historickém centru města, byly by potřebné rozsáhlé terénní úpravy a projekt byl velmi nákladný. Velkoobchodníci s chmelem a zeleninou tak zjistili, že cena, za kterou by mohli nakládat železniční vagóny přímo u svých skladů, je nepřiměřená. Nakonec i město Žatec nemělo na financování projektu dostatek prostředků a proto z realizace nákladní tramvajové dopravy ve městě sešlo. Díky včasné rozvaze nebyly provedeny hrozící demolice a v Žatci i nadále převažovala jednoduchá doprava povozy, později i prvními nákladními vozy.

V témže roce byl vydán první provenienční zákon, vymezující pěstitelské obce, polohy a oblasti a stanovující dobrovolné (fakultativní) známkování chmele.

Žatecká oblast se podle prováděcího nařízení dělila na tři skupiny, na tzv. chmel městský, okresní a krajský. Do skupiny „městského chmele“ patřilo pouze město Žatec.

Toto rozdělení bylo již v roce 1910 novelizováno a skupina městského chmele byla odstraněna.
Jednota chmelařská v Žatci a obě její sekce, tedy česká a německá, dlouhodobě zpracovávaly data a přehledy o stavu chmelařství v Evropě. Situace v té době nebyla dobrá a zvláště s odbytem chmele byly problémy. Po podrobném vyhodnocení situace a mnoha diskuzích s pěstiteli se Jednota chmelařská rozhodla svolat do Žatce na 1. 9. 1911 první Mezinárodní konferenci pěstitelů chmele.

Cílem jednání bylo vytvoření pevných organizací pěstitelů ve chmelařských regionech a zemích, dlouhodobé vytváření spolehlivých statistik ploch a sklizní chmele a vytvoření tzv. „Ústředny chmelařských korporací střední Evropy“ s výhledem na rozšíření o další produkční oblasti, včetně zámořských.

Tato konference a její závěry podnítila dění ve chmelařství v celé Evropě, ale nadějně nastoupený vývoj byl již v roce 1913 poznamenán vystoupením Německého spolku chmelařů a později událostmi počátku 1. světové války.

Nástup nových technologií při pěstování chmele na chmelnici a při jeho zpracování, úpravě i obchodování (1848 až 1918)

Podle údajů ze stabilního katastru bylo po neúrodě v 50. letech 19. století v Čechách pouhých 4 336 hektarů chmelnic. Rychlý vzestup dalších desetiletí dokládá údaj, kdy v roce 1907 již byla v Čechách evidována dosud vůbec největší výměra chmelnic 17 280 hektarů.

Postupně došlo ke změnám při pěstování chmele. Dochází totiž postupně k zániku tyčových chmelnic, užívaných od středověku, které byly již od 2. poloviny 19. století nahrazovány zcela novým způsobem pěstování na trvalých chmelnicových konstrukcích – „drátěnkách“. Na „chmelní tyče z drátu“ vynalezené Leopoldem Stammem upozornil v roce 1847 jeho bratr Ferdinand Stamm. Roku 1856 zkoušel v Žatci novou konstrukci Josef Schöffl. Žateckou konstrukci zdokonalil F. Wachtl v Hořesedlích a dále ji vylepšil na Dreherově panství v Měcholupech Josef Heiyak roku 1884.

Zkoušely se konstrukce i z jiných oblastí. Výsledkem úsilí celé generace chmelařů byla nová konstrukcem nazývaná dodnes „žatecká drátěnka“, stavěná v regionu od osmdesátých let 19. století. Rozšíření „drátěnek“ umožnilo úsporu nákladů. Změna vzdálenosti sloupů na soustavu s mnohem širšími uličkami a jejich umístění v řadách vedlo k rychlému opouštění výhradně ručního obdělávání chmelnic. Bylo možno uplatnit vyšší podíl prací s využitím tažné síly zvířat ve chmelnicích. Pěstování na drátěných konstrukcích usnadnilo obdělávání pomocí nového orebního a kultivačního nářadí. Vzniklo i nové řemeslo „drátěnkářů“ – stavitelů konstrukcí.

Zdroj: Muzeum chmele Žatec

Všechny díly