Víno pro Pražáky

Publikováno: Autor:

Víno pro Pražáky to je, tedy spíše byl jakýsi historický relikt během minulého režimu, specifická kategorie vín té nejnižší kvality. Často se jednalo o nápoje, které s vínem spojoval pouze název.

Ovšem od té doby se mnohé změnilo. Vinařská turistika představuje stále rostoucí ekonomicky významný fenomén, ve kterém hlavní roli hrají konzumenti vína – z velké části už jsou znalí, poučení a také vybíraví.

Víno se u nás většinou vyrábí na Moravě, ale prodává se a konzumuje hlavně v Čechách, kde jeho kvalitu kupec velmi dobře rozezná. A dnes už by pravděpodobně nikdo neplatil horentní ceny za podřadná vína.

Na Moravě o tom koloval i vtip.

Moravácká dělba vín:

  • – Dá sa
  • – Nedá sa
  • – Dá sa svařiť
  • – Dá sa Pražakom

Toto rčení, nebo vtip se dnes stále říká, ale říká už jen v žertu jako úvodní věta degustací ve sklepě.

Co to vlastně znamenalo v praxi znamenalo víno pro Pražáky?

Za minulého režimu se u nás příliš kvalitní vína neprodávala. A import byl pouze ze spřátelených socialistických zemí v rámci RVHP a po pravdě řečeno, importovala se sem vína přibližně stejně mizerná.

V samoobsluhách bylo možné zakoupit několik druhů legendárních vín s poetickými názvy:

  • Klášterní svíce
  • Ostravský kahan
  • Sklepmistr
  • Ludmila
  • Ad.

Jejich kvalita byla značně proměnlivá a záležela na tom, jak se výroba zrovna povedla. Ovšem i ta nejlepší z těchto vín se sotva vyrovnala dnešnímu průměru.

Pro údernické organizace, brigády socialistické práce a kolektivy revolučního odborového hnutí, perspektivní straníky a nomenklaturní kádry byly pořádány autobusové zájezdy do moravských vinných sklepů.

Vinaři – často zemědělská družstva, do jejichž sklepů tyto chlastací zájezdy jezdily, dobře věděli, že soudruzi vypijí vše co jim nalejí, rychle se opijí a nakonec osouloží přítomné soudružky.

Tyto akce pro ně tak byly vítanou formou jak podpořit družbu a zároveň mohli prodat to nejméně kvalitní víno, co mají.

Na místě hrála často lidová hudba, přikusoval se špek, klobásy a kyselé okurky. Vinaři nalévali víno z koštýře přes ušmudlaný prst do naprosto nevyhovujících malých sklenic, kde nemělo víno sebemenší šanci rozvinout svojí vůni, což vzhledem k jeho kvalitě bylo vlastně lepší…..ale atmosféru to mělo, to zase ano.

Druhák a slaďák

Vína určená pro prodej v Praze byla obvykle vyráběná z už jednou vylisovaných hroznů.

V dobách reálného socialismu, kdy mohli moravští vinaři pěstovat révu pouze na záhumencích, což byly vinohrádky o velikosti asi 10 arů, si každý pomáhal, jak mohl. Poptávka po selských vínech převyšovala nabídku, a tak se vinaři často uchylovali k nehezkým praktikám.

Je pochopitelné, že se každý snažil ze své malé vinice vyždímat maximum. Z vinného keře, který byl často nucen rodit neuvěřitelných pět kilogramů hroznů, ale dobré víno nikdo neudělá.

Naštěstí byl v těch dobách levný cukr a tak se jím nešetřilo. Řídké, kyselé mošty se jednoduše dosladily leckdy neuvěřitelným množstvím cukru a bylo hotovo.

S doslazováním je to vůbec zajímavé. Rozmohlo se až po druhé světové válce, před ní bylo na jihomoravském venkově téměř neznámé. Cukernatost hroznů se podle starých vinařů měřila v těch dobách „kalhotama“. To se zmáčkl v ruce hrozen a dlaní se plesklo o kalhoty. Když se dlaň ke kalhotám lepila, byla cukernatost dostatečná a mohlo začít vinobraní.

Za socialismu se už ale doslazovalo. Výsledkem byla nejčastěji fádní, nasládlá červená vína, jejichž podstatou byla spíš řepa cukrovka. Ale to ještě nebylo to pravé víno pro Pražáky.

Pro Pražáky byl nejčastěji určen takzvaný druhák, který se vyráběl z vylisovaných hroznů namáčených ve vodě. Proto se tomuto nápoji říkalo také vodnář. Nezbývá nám než věřit, že vodnáři jsou už minulostí a že Praha pije víno.

Víno pro Pražáky, v tradičním smyslu slova, tak jak je na něj nahlíženo z Moravy, se už dávno nevyrábí vylisováním namočených matolin (= slupky z vylisovaných hroznů) doslazených řepným cukrem s přidáním síry pro delší výdrž. Tento recept na tzv. druhák neboli zaručený bolehlav a bolebřich, se s nadsázkou zmiňuje snad při každé návštěvě nováčků v jakémkoliv jihomoravském sklepě. Přitom dnešní nakupující nejen z Prahy, ale i ostatních bohatších regionů a měst jsou často vína znalejší než mnozí vinaři, zejména pak malovýrobci, kteří se vinaření jako svému hobby věnují až po civilní pracovní době a kteří své vědomosti čerpali jen od svých otců a strýců.

Kyseláč

Fenomén kyseláčů přišel až později a místní vinaři se mu dokázali velice rychle přizpůsobit.

Mohla za to opačný jev a sice vysoká poptávka po suchých vínech.

Pálava, Mikulov, Znojmo a další vinařské oblasti rozjely osvětovou kampaň – propagaci suchých vín a Pražáci (a ostatní obyvatelé bohatších regionů) se na ní chytli a zapříčinili obrovskou poptávku. A doslova vykupovali všechna vína označená jako suchá.

Jednalo se často o podřadná nepovedená vína vyráběná z nekvalitních hroznů s malým obsahem cukru. Ovšem když vinař takový kyseláč správně marketingově uchopil, dokázal ho prodat za vyšší cenu než kvalitní víno.

Tento paradox způsobil, že po kvalitních vínech dříve nebyla ani zdaleka taková poptávka, jako po suchých kyseláčích, po kterých se křivila huba i místním vinařům.

Ta kvalitní vína si tak mohli vinaři nechávat jen pro sebe, když byli schopni prodat kyseláč i za 300 Kč za láhev.

Porevoluční import a vinotéky

Po revoluci a uvolnění režimu začaly vznikat vinotéky, mnohdy provozované lidmi, kteří toho o víně příliš nevěděli a hleděli především na byznys.

Vína se zde špatně skladovala v různých plastových barelech, různě se navzájem míchala a stáčela do PET lahví. Byla to prostě loterie a dalo se koupit průměrné i značně podprůměrné víno. Mnohdy stačila jen cedulka „víno z Moravy“.

Toto nebyl problém jen vinoték, ale i mnohých vináren ve větších městech, která prodávala takzvaná sudová vína, po kterých hosty čekal jen bolehlav.

Po revoluci začal také import vín zejména z jižní Evropy opravdu ve velkém. Především stolní vína z Itálie a Španělska té nejnižší kvality, mnohdy za dumpingové ceny opanovala trh. Prodej byl často podporován místními exportními dotacemi a také letákovými akcemi supermarketů. Prodávala se jak v tetrapakových krabicích (odtud název krabičák), tak i ve velkých lahvích 1,5 litru i skleněných demižonech o objemu 5 litrů a také v PET lahvích o objemu dva litry. Ten, kdo četl pozorně složení se mnohdy dozvěděl, že jsou to vína ovocná, nikoliv ovšem z vinných hroznů.

Víno pro Pražáky dnes už neexistuje

Tak tohle rozlišování vín, které se ještě tu a tam používá v humoristických pořadech, už prý dávno patří minulosti. Vinařská turistika představuje stále rostoucí ekonomicky významný fenomén, ve kterém hlavní roli hrají konzumenti vína – z velké části znalí a také vybíraví.

Právě znalost a vybíravost zákazníků způsobuje, že se stále více vinařů, kteří už obvykle většinu své produkce vyrábí v chemicky a technologicky bezpečném prostředí nerezových tanků, vrací k poctivým dřevěným sudům. Právě v nich lze totiž dosáhnout větší variace chutí. Je to však pracnější a také dražší.

Samozřejmě že většina vinařů, vyrábí víno v nerezových tancích. Hlavním důvodem této výroby je řízené kvašení, kdy nerez je jako inertní materiál výborný při dodržování hygienických požadavků. Ovšem zhruba desetinou produkce se vrací ke kořenům, což je výroba v dřevěných sudech. V těch zrají velká vína, která však potřebují delší čas na zrání a samozřejmě větší péči. Musí se více hlídat, starat se o ně, aby se předešlo například vzniku nežádoucích chuťových tónů, popřípadě nemocem.

S pracností, a především s náklady na pořízení sudů, které mají jen omezenou dobu použití – obvykle do pěti let, však souvisí i cena. Sudy nejčastěji pocházejí z Maďarska, kde se vyrábějí ze slavonského dubu. Dubové sudy jsou i z Francie či Ameriky, mimo to jsou k dostání i sudy z akátu či kaštanu. Nový sud o objemu 225 litrů přitom stojí podle země původu od 12 do 25 tisíc korun. Ceny v sudech zrajících vín pak mohou být i o třetinu dražší než vína z tanků.

Pokud je mezi konzumenty poptávka a ti jsou ochotní si za kvalitu připlatit, je to vlastně ideální stav. Kdo však i nadále upřednostňuje to, čemu se dříve říkalo víno pro Pražáky, může být také spokojen. Stačí se zaměřit na letákové akce velkých řetězců a velká balení.