Český hospodský paradox 2/2
Unikátní geografie v ČR
Česká republika je poměrně malá země se zvláštní geografií.
Stručně řečeno máme obrovské množství velmi malých vesnic. Oproti zhruba velikostně srovnatelnému Rakousku je to více než 3x tolik (6254 versus 1901).
Toto správní uspořádání vede ke kromě komplikované, drahé a neefektivní státní zprávy také k tomu, že mnoho českých vesnic je tak malých, že se tam žádné služby prostě neuživí.
Pokud už to na takové vesnici zabalí vietnamský prodejce, Česká pošta i Jednota, tedy dnes už Coop, je zřejmé, že ani hospoda tam už dlouho nevydrží.
Takový hospodský se musí být schopen uživit celoročně a pokud jde o vesnici v nějaké alespoň trochu atraktivní turistické oblasti, v létě to není až tak složité. Není potřeba platit energie na vytápění, sedět se dá venku pod slunečníkem a hostů je také dostatek, pokud zahrneme turisty, a připočítáme ještě sezonní chataře a chalupáře.
V zimě, kdy je veškerá návštěvnost jen na místních obyvatelích a ještě se musí topit je to prostě bída a tržba nepokrývá zdaleka ani náklady.
Není pak divu, že mnoho z těchto hospod se otevírá pouze přes sezonu a to ještě jen za pomoci brigádníků, protože hospodský potřebuje mít práci po celý rok.
Další specifikum Česka je, že zde provozuje hospodu kde kdo. Ano je mezi nimi spoustu profesionálů, kteří to opravu umí, ale kromě nich je v branži také spousta patlalů, kteří hospodskému byznysu vůbec nerozumějí, neumějí mu dát žádnou přidanou hodnotu a pak se diví, že k nim do hospody nikdo nechodí.
Samospráva obcí
Starostové obcí se pak snaží za pomoci všech možných dotací hospodu ve vesnici zachovat a argumentují tím, že pokud hospoda zavře, je to konec jakéhokoliv komunitního, kulturního a společenského života v obci.
Pokud tedy obce dotují maloobchodní prodejnu s potravinami, poštu partner a ještě hospodu z veřejných peněz, je to celé úplně špatně. Dotační ekonomika nemůže dlouhodobě fungovat a je to jakýsi retro návrat k socialismu.
V případě dotace hospod, kde se vůbec nevaří, což je drtivá většina těch vesnických je to vlastně podpora alkoholismu z veřejných peněz. A jak jsme uvedli v prvním díle tohoto článku, Češi už teď pijí alkohol více než je zdrávo.
Vláda tápe
Vláda vymýšlí nesmyslné dotace pro venkovské obce na podporu a zachování vesnických hospod. Ale to je jako jízda na mrtvém koni. K prosperitě se nelze prodotovat.
Adiktologové upozorňují, že už teď je u nás spotřeba alkoholu enormní a tak podporovat jeho vyšší spotřebu prostřednictvím dotace hospod v malých obcích je po všech stránkách kontraproduktivní.
Navíc hospodští argumentují tím, že do hospod stejně nikdo nechodí, respektive chodí jen málo lidí.
Celé by to tedy mohlo vypadat jako win-win situace. Zavře se vesnická hospoda do které stejně nikdo nechodí a je to. Ovšem je zde ještě pár těch pár štamgastů většinou důchodového věku…
Má český hospodský paradox řešení?
Ano, vše má své řešené. Zde je však zapotřebí komplexnější přístup.
Například opravdu musíme mít opravdu tolik obcí? Kdybychom je dokázali srazit na polovinu, řešení problému by to výrazně pomohlo.
Vše má svá specifika. Kdo bydlí ve městě, řeší zejména problémy s hlukem, nedostatkem zeleně, dopravními zácpami a také s parkováním.
To se vesnic většinou netýká, tam zase ale musí počítat s tím, že to mají dál za službami a obchodem. Musí si vše dovést a přes 90% vesnických obyvatel tak také činí a jezdí za nákupy a hospodským posezením do okolních měst a větších vesnic a nákupy si domů dovážejí vlastními automobily.
Problém je, co s tím zbytkem obyvatel. To jsou většinou starší lidé důchodového věku, z nichž někteří ani řidičský průkaz nevlastní, někteří se už špatně pohybují, sociálně slabší a také některé rodiny a samoživitelé s dětmi, a všichni ostatní, kteří automobil vůbec nevlastní.
Máme zde známé české přísloví: „Když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře“
Pro tyto lidi je potřeba zajistit kvalitní veřejnou dopravu, která je z veřejných peněz dotována tak jako tak. A netýká se to jen návštěv hospod, ale také lékařských zařízení a cest za nákupy, do kin a divadel a kulturou všeobecně.
Tedy zajistit pravidelné linkové spoje i ve večerních a nočních hodinách, aby se tito obyvatelé mohli dostat z hospod ve větších vesnicích a městech také domů.
V případě těch nejmenších obcí, kde autobusová doprava nedává smysl pak zajištění dopravy mikrobusy, nebo i osobními automobily. Není to nic nového, v zahraničí to funguje úplně stejně.
Několik starostů sousedních obcí se mezi sebou domluví, zakoupí automobil a zaměstnají na částečný úvazek někoho místního, kdo pak dopravu obyvatel těchto obcí provozuje.
U nás je to zatím v počátcích, ale pár obcí již provozuje tzv. senior taxi. Se zvyšujícím se průměrným věkem obyvatel bude tato služba potřeba stále více.
Všechny díly
