Rum a námořnictvo 2/2
Všeobecné povědomí o vztahu rumu a námořnictva posiluje i fakt, že některé značky rumů byly pojmenovány po slavných osobnostech, z nichž si některé představíme.
Captain Morgan – sir Henry Morgan (cca 1635-1688)
O mládí Henryho Morgana se neví téměř nic kromě toho, že pocházel z Walesu. Do Karibiku se dostal pravděpodobně v polovině 50. let, první oficiální záznam o něm pochází až z r. 1662, kdy se už jako kapitán účastnil dobytí Santiago de Cuba pod komodorem Mingsem. Jeho nejslavnějšími úspěchy byla dobytí měst Puerto Principe na Kubě (1667), Maracaibo (1669) a Panamy (1671).
Navzdory všeobecnému povědomí Morgan nebyl pirát, ale korzár přepadající nepřátelské lodě a města z pověření anglického guvernéra Jamajky. Celá situace měla jeden háček. Anglie v té době nebyla se Španělskem ve válce, a tak do Londýna proudily diplomatické stížnosti na počínání anglických korzárů. V r. 1671 byl guvernér Modyford zbaven svého úřadu a uvězněn a rok později byl zatčen a dopraven zpět do Anglie i Morgan.
Špatné zprávy z Karibiku však vedly k tomu, že byl zanedlouho omilostněn a dokonce pasován na rytíře, takže se v roce 1674 vrátil na Jamajku jako sir Henry Morgan, zástupce guvernéra. Několik let prokazoval ve svém úřadu Anglii cenné služby, v r. 1683 byl však propuštěn a o pět let později zemřel, pravděpodobně na následky těžkého pití.
Blackbeard – Edward Thatch, alias Černovous (cca. 1680-1718)
Černovous patřil ke skupině pirátů usazených na ostrově New Providence. První oficiální zprávy o Thatchovi pochází z r. 1716, kdy pod dalším pirátským kapitánem Benjaminem Hornigoldem velel na malé šalupě Revenge (Pomsta). Od konce roku 1717 do poloviny roku 1718 vládl vlastní pirátské flotile skládající se z ukořistěné francouzské lodi, přejmenované na Queen Anne’s Revenge (Pomsta královny Anny) a několika menších šalup.
V červnu 1718 přijal milost, kterou nový guvernér New Providence nabídl všem pirátům, kteří se zřeknou svého původního řemesla, avšak na podzim už opět přepadával lodě podél pobřeží Floridy, Jižní a Severní Karolíny. Jeho obnovená aktivita na sebe přivolala hněv královských úředníků a vojáků.
Po několikatýdenním pronásledování byl Černovous 22. listopadu dopaden během táboření na ostrově Ocracoke a v boji zabit. Se svou pouze dvouletou kapitánskou kariérou Černovous rozhodně nepatřil mezi nejúspěšnější piráty, za svůj věhlas vděčí pravděpodobně svému zjevu a pověstem o posledním lítém boji.
Admiral Rodney
sir George Brydges Rodney, první baron Rodney (1718-1792)
George B. Rodney pocházel z lepší, ale zchudlé rodiny. Do služeb královského námořnictva vstoupil jako 14-letý a již v 24 letech byl jmenován kapitánem (jako jeden z nejmladších ve své době). V letech 1742-48 se účastnil blokády Francie, během které získal významné jmění z podílu na ukořistěných francouzských lodích.
Po několika letech míru, kdy byl pověřen ochranou newfoundlandského rybářského loďstva, vypukla „Sedmiletá válka.“ Během ní velel Rodney v roce 1759 expedici, která měla za úkol zničení loďstva a vojenského materiálu v Le Havru, údajně připraveného k invazi do Británie. Po dalších dvou letech blokády francouzského pobřeží byl v r. 1761 pověřen velením nad námořní částí expedice, která měla za úkol dobýt Martinik a následně se připojil k expedici proti Kubě.
Po podepsání míru v r. 1763 se kontraadmirál Rodney vrátil do Anglie, kde byl povýšen do šlechtického stavu. Kvůli politické kariéře (volby do Dolní komory parlamentu atd.) se však po několika letech značně zadlužil a musel na čas uprchnout do Francie, aby se vyhnul vězen pro dlužníky. Jmenování guvernérem Závětrných ostrovů v r. 1779 zahájilo nejúspěšnější období jeho kariéry, které později shrnul v jednom dopise slovy: „Během dvou krátkých let jsem porazil dva španělské admirály, jednoho francouzského a jednoho holandského.“
Hned cestou na své nové působiště zajal admirál Rodney španělský obchodní konvoj a porazil španělskou válečnou flotilu, čímž pomohl obleženému Gibraltaru. V té době také probíhala čtvrtá anglicko-holandská válka, a proto byl sir Rodney pověřen dobýt nizozemský ostrov St. Eustatius. Navzdory úspěchu akce se však na něj snesla kritika za nevybíravé chování k neutrálním i anglickým obchodníkům v dobytém přístavu. (Nebylo to poprvé, co byl kritizován za svou hamižnost, které dával přednost před strategickými úkoly.) Po krátkém pobytu v Británii, kdy se obhájil před parlamentem, se vrátil na svůj post a v dubnu 1782 porazil francouzsko-španělské loďstvo v bitvě u Dominiky. Tímto vítězstvím zachránil před obsazením Jamajku, za což mu tam byl v r. 1783 postaven pomník. Po návratu do Anglie (v létě 1782) byl jmenován baronem a zbytek života prožil na svém venkovském sídle.
Admiral Nelson
sir Horatio Nelson, 1. vikomt Nelson, 1. vévoda de Bronté (1758-1805)
Horatio Nelson zahájil svoji námořní kariéru ve 12 letech. V r. 1773 se jako poddůstojník na lodi Carcass účastnil polární expedice, která měla najít tzv. severozápadní cestu. Po několika letech, která strávil na různých lodích ochranou obchodních konvojů ve východoindických, evropských a karibských vodách, byl v r. 1779 jmenován kapitánem. Během další služby v západoindické flotile se na ostrově Nevis se seznámil s Frances Nisbetovou, s níž se v r. 1787 oženil. Krátce na to mu vypršela služba v západoindickém loďstvu a novomanželé se vrátili do Anglie.
Následujících pět let míru se Nelson marně pokoušel získat nové velení. Teprve po vypuknutí války s Francií v r. 1793 mu byla svěřena řadová loď Agamemnon, s níž odplul do Středomoří, kde se seznámil s britským velvyslancem u neapolského dvora sirem Williamem Hamiltonem a jeho mladou ženou Emmou, která se později stala Nelsonovou dlouholetou milenkou. V r. 1794 utrpěl Nelson při dobývání Korsiky zranění hlavy, v jehož důsledku oslepl na pravé oko.
V únoru 1797 se britské loďstvo pod admirálem Jervisem střetlo se španělskou flotilou u mysu St. Vincent. Nelson na palubě řadové lodi Captain (74 děl) a podporován stejně silnou lodí Culloden porušil navzdory admirálovým rozkazům řadovou sestavu a na vlastní pěst zaútočil na španělský předvoj skládající se z lodí San Josef (112 děl), San Nicholas (80 děl) a Santissima Trinidad (130 děl). Po hodinové dělostřelecké palbě dobil abordáží San Nicholas, a když k druhému boku lodi přirazil na pomoc San Josef, Nelson v čele svých námořníků dobil i jej. Tento manévr – dobytí nepřátelské lodi přes palubu jiné nepřátelské lodi – později proslul jako Nelsonův most.
Za zásluhy o vítězství u mysu St. Vincent (zajal dvě ze čtyř ukořistěných lodí) byl Nelsonovi udělen bathský řád a nedlouho nato byl povýšen na kontraadmirála. Nelsonovu kariéru však nezdobily jen úspěchy. O několik měsíců později byli Britové pod jeho velením při útoku na Santa Cruz de Tenerife tvrdě odraženi a Nelson osobně vedoucí útok byl zraněn do pravé paže, která mu musela být následně amputována.
Po několikaměsíční zdravotní dovolené v Anglii se vrátil do Středomoří v době Napoleonova egyptského tažení. Britům se nepodařilo zastihnout Napoleona na moři, až měsíc po jeho vylodění v Egyptě objevila 1. srpna 1798 Nelsonova flotila francouzské loďstvo kotvící u Abúkiru. Francouzská flotila bylo početně silnější, avšak skupině Nelsonových lodí se podařilo proplout pobřežními mělčinami a zaútočit ze strany přivrácené ke břehu, odkud Francouzi útok nečekali. Větší část francouzského loďstva byla zničena nebo zajata a francouzská armáda tak uvízla v Egyptě. Nelsonovi vyneslo toto vítězství řadu vyznamenání a titul barona na Nilu.
Další dva roky strávil Nelson převáženě na neapolském královském dvoře, v blízkosti půvabné Emmy Hamiltonové. Když v prosinci 1798 začali Francouzi bezprostředně ohrožovat Neapol, zajistil evakuaci neapolského krále a jeho dvora na Sicílii. Následujícího půl roku pak podporoval z moře neapolské pozemní vojsko dobývající Neapol zpět, za což mu král Ferdinand VI. udělil titul vévody z Bronté. Neposlušnost vůči nadřízenému admirálu Keithovi a zvěsti o jeho pohoršujícím vztahu s lady Hamiltonovou však vedly k Nelsonovu odvolání zpět do Anglie. Vzhledem k tomu, že i Hamiltonovi se vraceli do vlasti, cestoval s nimi po souši, přes Vídeň a Prahu.
Po několikaměsíčním pobytu v Londýně byl převelen k lamanchské flotile chystající se pod admirálem Parkerem do Pobaltí potlačit rusko-prusko-dánsko-švédskou alianci, která vznikla na protest proti britské blokádě obchodu s Francií. Útok na Kodaň a několikahodinová těžká bitva s dánským loďstvem, která vedla bezprostředně k mírovým jednáním, vynesly Nelsonovi po návratu do Anglie vikomtský titul.
V r. 1803 po novém vzplanutí války s Francií byl Nelson jmenován vrchním velitelem středomořské flotily, která 21. října 1805 svedla poblíž mysu Trafalgar poslední velkou námořní bitvu napoleonských válek. Britové nad početnějším francouzsko-španělským loďstvem zvítězili a zajistili si tak po zbytek války naprostou nadvládu na moři, avšak Nelson v průběhu bitvy padl po zásahu francouzského ostřelovače.
I po smrti dostal Nelson řadu poct a odměny se sypaly i na jeho legitimní rodinu. (Lady Hamiltonová s nemanželskou dcerou Horatií byly navzdory Nelsonovu předsmrtnému přání ignorovány.)
Nelsonův věhlas přetrvává dodneška: V r. 2002 se v BBC pořadu „100 Greatest Britons“ umístil na 9. místě. Bohužel rum pojmenovaný na jeho počest svou kvalitou úplně neodpovídá nejslavnějšímu admirálovi všech dob.
Jméno admirála Nelsona pojí s rumem ještě jedna souvislost. Rumu se někdy říká Nelsonova krev na základě následující historky: Po smrti bylo prý Nelsonovo tělo naloženo do sudu s rumem, aby se během cesty do Anglie nezkazilo. Po otevření byl však sud suchý, protože námořníci ho cestou navrtali a vypili bez ohledu na jeho další obsah. Ve skutečnosti však bylo Nelsonovo tělo naloženo nikoliv do rumu, ale do brandy a u sudu postaveného u stěžně na hlavní palubě stála 24hodinová stráž, dokud tělo nebylo v Gibraltaru přemístěno do olovněné rakve, takže k podobnému zneuctění nemohlo dojít.
Všechny díly
