Alexandrovci – Sbor Rudé armády

Písněmi jako Svatá válka či Kaťuša mobilizovali během druhé světové války sovětské vojáky přímo na frontě, později u Berlínské zdi zpívali skladby Pink Floydů a vystupovali i před papežem Janem Pavlem II.

Ruský armádní soubor Alexandrovci za dobu své existence zpíval v desítkách zemí světa. Ne všude ho ale vítá nadšení. Jeho vystoupení v minulosti odmítly třeba pobaltské státy. Lotyšsko za ním vidí propagandu ruské vojenské síly, Estonci se zase loni odkázali na nesouhlas s ruskou zahraniční politikou.

Co jsou Alexandrovci

Alexandrovův soubor písní a tanců, plným současným oficiálním názvem Akademický soubor písní a tanců Ruské armády A. V. Alexandrova, více však známý jako Alexandrovci, je pěvecký a taneční soubor, který byl oficiálním armádním uměleckým souborem Rudé armády bývalého Sovětského svazu, nyní Ruské armády Ruské federace.

Jeho členové jsou výhradně muži, vybíraní ve velmi přísných konkursech. Jejich představení se skládají jak z ruských národních či zlidovělých písní, např. Kaťuša a Kalinka, tak církevních skladeb, např. Ave Maria, ale provozují i moderní hudbu.

Po rozpadu Sovětského svazu vystupovali mj. před církevními hodnostáři jak v Rusku, tak v zahraničí, dokonce i před papežem Janem Pavlem II. Zpívali také na koncertech se známou finskou hudební skupinou Leningrad Cowboys.

Více se dočtete zde – Leningrad Cowboys – ALKOHOL DRINK.

Na rozdíl od mnoha jiných souborů je jejich obvykle čtyřhlasý zpěv založen více na basových a barytonových hlasech než na tenorech. Tenor se většinou při jejich vystoupeních vůbec neprosadí.

Sbor proslul mohutným mužským sborem, orchestrálním doprovodem a energickými tanci. Působí pod ruskou armádou a vystupoval po celém světě.

Historie Alexandrovců

Soubor oficiálně zahájil svoji činnost vystoupením v Ústředním domě Rudé armády v Moskvě 12. října 1928 pod názvem Soubor rudoarmějské písně. Na počátku měl jen dvanáct členů – osm zpěváků, dva tanečníky, jednoho harmonikáře a jednoho recitátora – a vedl jej pozdější národní umělec SSSR Alexandr Vasiljevič Alexandrov, tehdy mladý profesor hudby z Moskevské konzervatoře.

Vznikl pod záštitou tehdejšího ministra obrany Klimenta Jefremoviče Vorošilova, který patřil k blízkým spolupracovníkům sovětského vůdce Stalina. Sovětský svaz ve třicátých letech zažíval období tvrdého stalinismu – čistky a vykonstruované soudní procesy, ve kterých režim odstraňoval údajné nepřátele, se nevyhnuly ani vojákům. Vorošilov nechal zlikvidovat většinu důstojnického sboru.

Navzdory těmto okolnostem sláva souboru rostla, rozrůstaly se i jeho řady. Ve 30. letech měl už 300 členů. Stát se členem pěveckého sboru, v jehož čele stál hudební skladatel a autor sovětské i současné ruské státní hymny Alexandr Vasiljevič Alexandrov, bylo mimořádně náročné. Na jedno místo se hlásily i stovky uchazečů. V průběhu 2. světové války se rozdělil na čtyři skupiny, které uskutečnily při odjezdech vojáků na frontu i přímo na frontách a v nemocnicích přes 1 500 vystoupení.

V roce 1946 se po smrti zakladatele jeho jméno dostalo i oficiálně do názvu souboru. Jeho vedení převzal po svém otci Boris Alexandrovič Alexandrov. Se souborem vystupoval po celém světě až do roku 1986, kdy odešel v hodnosti generálmajora do důchodu. Po něm vedení Alexandrovců převzal v roce 1994 jako umělecký vedoucí a dirigent nejprve Viktor Alexejevič Fjodorov, kterého po jeho smrti v roce 2002 nahradil hlavní dirigent Vjačeslav Korobko.

Zpočátku Alexandrovci vystupovali v Moskvě, ale postupně začali vyjíždět i do okolí a začali šířit slávu sovětské armády za hranicemi. Vystopovali třeba i v tehdejší Jugoslávii nebo Afghánistánu.

V dobách Sovětského svazu byli Alexandrovci hýčkaným artiklem, ale po rozpadu Sovětského svazu prošli bouřlivým obdobím. Ministerstvo obrany je chtělo v rámci úsporných opatření sloučit s orchestrem ministerstva obrany. Soubor v čele se svým vedením to ale odmítl s tím, že umění Alexandrovců nelze sloučit s jinými armádními repertoáry.

Návštěvy Alexandrovců v Československu

• Poprvé vystupovali v Československu v roce 1937; do Prahy přijeli z Paříže, kde absolvovali několik úspěšných koncertů. Dne 27. září navštívili Lány, zazpívali u hrobu T. G. Masaryka a položili na něj věnec s nápisem Presidentu Osvoboditeli Československé republiky od sboru Rudé Armády pro píseň a tanec, poctěného řádem Rudého praporu SSSR. Jejich první koncert v Praze se konal 28. září 1937 ve Smetanově síni Obecního domu, pak následovala ještě další vystoupení v pražské Lucerně.
• Podruhé přijeli do Československa v roce 1946 a následovalo mnoho dalších návštěv.
• Nadšeného přijetí se jim dostalo v neděli 24. dubna 1955, když přijeli vlakem do Košic k oslavám desátého výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Na stanicích, kudy vlak projížděl, je vítali zaměstnanci ČSD, obyvatelé přilehlých obcí i mládež.
• I po roce 1989 měli Alexandrovci v České republice své publikum. Po ruské anexi Krymu však sílily hlasy aktivistů, kteří proti jejich koncertům protestovali. V roce 2022 měli Alexandrovci vystoupit v Praze a v Karlových Varech. Vzhledem k ruské invazi na Ukrajinu však pořadatelé toto jejich turné zrušili.

Koncerty s Alexandrovci v ČR

• V říjnu 2015 například na koncertě Alexandrovců, kde vystupovala i česká zpěvačka Helena Vondráčková, protestovali aktivisté. Svlékli se do půli těla a mávali vlajkami Ukrajiny, NATO a EU.
• Zpěvačka Lucie Bílá se také dočkala pískotu na koncertě. Kritici jí vyčítali, že před lety zpívala na turné se souborem, který byl vlastně součástí tehdejší okupační armády. 
• S Alexandrovci přitom v minulosti vystupovala i řada dalších českých umělců, mezi nimi Karel Gott, Petr Kolář, Petra Janů, Aleš Brichta, Bára Basiková či houslový virtuos Pavel Šporcl.

Poslání Alexandrovců

Leonid Malev, dřívější šéf souboru se vyjádřil takto:

„V našich vystoupeních dáváme najevo úctu k naší zemi, ukazujeme naši klidnou povahu, překrásné Rusko a dobře zpívající armádu. Přinášíme lidem pozitivní náladu.“

Tak tomu ovšem nikdy nebylo. Posláním Alexandrovců byla vždy zejména sovětská a poté ruská propaganda. I když jistá umělecká úroveň se jim upřít nedá, vždy šlo v prvé řadě o propagandu.

Posuďte sami z dobového textu:

„Po stránce obsahové nutno na jeho program vzít ruské měřítko, podle něhož sovětské sborové vojenské kapely podobně jako naše vojenské hudby mají širší výchovné poslání a slouží k ušlechtilé zábavě širokých vrstev. Proto jsou na programu hlavně ruské lidové písně, nejpopulárnější úryvky světové hudby umělecké a lidový tanec. Na čem však tu hlavně záleží, je způsob provedení, kterým podání sovětských umělců je překvapující ukázkou ukázněnosti i kolektivního talentu.“

„Pod vedením lidového umělce sovětského Svazu a profesora moskevské konservatoře A. V. Alexandrova projevuje se masa bezmála dvou set umělců jako jedno tělo a jeden duch. Sbor dýchá a zpívá v naprostém souladu a každý je v něm pravým umělcem a sólistou, ať je to zpěvák, hráč na trumpetu nebo harmoniku, či tanečník.“

„Tito pak jsou pravými akrobaty a vír jejich národních tanců budí dojem božského třeštění. O vynikající výkon sboru má hlavní zásluhu vůdce sboru Alexandrov, který je mistrem ve vytvářeni sugestivních nálad, ať jde o vlastní drobné komposice či působivě, ba rafinovaně připravenou reprodukci. Výkony sboru byly přijímány s obrovským nadšením a volání po opakování.“

V éře studené války sloužil pěvecký soubor hlavně jako propagandistický nástroj Sovětského svazu v komunistických státech a některými zeměmi je tak vnímán dodnes.

Nejslavnější písně Alexandrovců

Svatá válka, Kaťuša a Kalinka.

Nejznámější a zároveň asi nejslavnější písní Alexandrovců se stala Svatá válka, kterou dnes zná snad každý Rus. Vznikla za druhé světové války a říká se, že k Rudé armádě patřila stejně jako tank T-34 nebo samopal PPŠ-41, nejrozšířenější a nejznámější zbraň rudoarmějců.

Poprvé se text Svaté války objevil v novinách Izvestija v létě 1941, dva dny po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Báseň Vasilije Lebeděva-Kumače začínala slovy: „Vstavaj, strana ogromnaja, vstavaj na smertnyj boj!“ Alexandrov si ji přečetl a za další dva dny složil hudbu. Už 27. června 1941 doprovázela píseň na nádraží v Moskvě odcházející vojáky a od října 1941 ji vysílal rozhlas po celé zemi každý den v šest hodin ráno, hned po úderech moskevského orloje.

Váleční veteráni považují Svatou válku za součást výzbroje, která posilovala lidi na duchu a armádu vedla k vítězství. Byla tou hlavní vojenskou písní, která je mobilizovala a vedla k cíli. Měla pro ně velmi velký význam, hned ji přijali za svou. Dodnes ji mnozí Rusové považují za jednu z největších písní všech dob.

Neméně slavnou se stala i Kaťuša, což je zdrobnělina ruského dívčího jména Jekatěrina (česky Kateřina). Autory písně o dívce tesknící po svém milém, který byl odvelen do války, jsou básník Michail Isakovskij a hudební skladatel Matvej Blantěr. Stejně jako Svatá válka podporovala Kaťuša morálku sovětských vojáků během druhé světové války. Přímo na frontě ji vojákům zpívala Lidija Ruslanovová. Sláva písně byla taková, že po ní vojáci pojmenovali raketomety, Němci přezdívané „Stalinovy varhany“.

Píseň si zpívali i obyčejní lidé a postupně se proslavila po celém světě. Své verze má například ve finštině, hebrejštině nebo italštině. Ve vesnici Vschody, která leží nedaleko rodiště Isakovského, je dokonce její muzeum, jehož úkolem je šířit popularitu Kaťuši v Rusku i v zahraničí.

Základem repertoáru slavných Alexandrovců se stala ještě třetí legendární skladba – Kalinka, kterou napsal hudební skladatel a literát Ivan Larionov již v roce 1890. Dlouhá léta byla považovaná za lidovou tvorbu.

Havárie letadla s Alexandrovci

25. prosince 2016 ráno se po mezipřistání v Soči zřítilo do Černého moře několik kilometrů od břehu ruské letadlo Tu-154 na trase z Moskvy na ruskou vojenskou základnu v syrské Latákii s 92 lidmi na palubě, z čehož 64 cestujících byli členové pěvecké části sboru. Leteckou havárii nikdo z letadla nepřežil.

Shodou okolností nebyli na palubě letadla tři sólisté, Vadim Anaňjev, Valerij Gavva a Boris Ďjakov, kteří se zbytkem souboru necestovali.

Soubor v době letecké tragédie měl 186 členů včetně devíti sólistů a 64 zpěváků mužského sboru, 38 členů orchestru a 35 tanečníků a tanečnic. Pěvecká část sboru Alexandrovců, tedy ta nejvýznamnější spolu s orchestrální tak touto nehodou zanikla.

Část zahynuvších umělců byla dne 16. ledna 2017 pohřbena s vojenskými poctami na Federálním vojenském pamětním hřbitově v Moskvě. Soubor však nezanikl, byl doplněn a obnoven.

Kontroverze kolem Alexandrovců

I u české veřejnosti ovšem vyvolávají rozporuplné reakce. Odpůrci kritizují vystoupení jako propagandu ruských ozbrojených sil, která je na pozadí současné ruské zahraniční politiky nežádoucí. 

Alexandrovci se nedají považovat za umění. Možná, že jsou řemeslně pěkně vycepovaní, vycvičení a mají tzv. profesionální vedení, ale požadavek na umění je jakási reflexe skutečnosti. Ovšem tohle je takový kýč, který přemalovává skutečnost.

Alexandrovci nejsou nic jiného než politika, a to od roku 1928, kdy vznikli. Dřívější šéf souboru Leonid Malev kdysi řekl, že když lidé Alexandrovcům tleskají, tleskají vlastně Rusku a ruské armádě.

Zatímco stoupenci souboru poukazují na jeho vysokou uměleckou úroveň.