Filipínský ostrov Luzon
Filipíny, to je přesně 7.641 ostrovů, ale kdo ví, jak a podle čeho to přesně počítají… Už z tohoto čísla je patrné, že procestovat je všechny je i pro rodilého Filipínce věc téměř nemožná, natož pak pro turistu, který má na celé souostroví jen pár týdnů. Takový turista si tedy čte cestopisy, zjišťuje co je kde zajímavého a jak se tam efektivně dopravit, aniž by cestou ztratil příliš času.
Některé menší ostrovy jsou opravdu špatně dostupné, ale na hlavní ostrov Luzon se dá velmi snadno dostat i z Evropy, protože do Manily se létá z každého většího evropského letiště. Pak už jen stačí dopravit se pozemní cestou, tedy autobusem, protože železnice zde žádné nejsou, na severní část ostrova, kde jsou kousek od sebe hned dvě turistické zajímavosti. A počítejte s celonoční cestou, protože kvalita silnic zde nepatří k nejlepším.
Tou první jsou rýžové terasy v Banaue a tou druhou jsou zavěšené rakve v Sagadě a právě na tyto dvě zajímavosti se v tomto článku zaměříme.
Je to příjemný výlet do hor tak na 2-3 dny, pokud vás už tisíce filipínských pláží a ostrovů začnou nudit. Je to způsob, jak se trochu ochladit a zpestřit si pobyt v této rozmanité zemi.
Banaue
Rýžové terasy v Banaue jsou fascinující podívaná, zejména když si uvědomíte, že rýže potřebuje pro svůj růst mnoho vody a zde je extrémně kopcovitý terén zastavěný terasami zadržujícími vodu pro její pěstování.
Práce na polích je velmi namáhavá, bez jakékoliv mechanizace. Je až neuvěřitelné, kolik lidské práce se skrývá za každým zrnkem rýže.
Sagada
Způsob pohřbívání, který praktikuje místní kmen v Sagadě na Filipínách, je pro mnohé tak hrůzostrašný, až je doslova fascinující. Rakve se zesnulými totiž místní lid nevkládá do země, ale připevňuje na skály. Není tak pochyb, že jde o velkou atrakci pro turisty.
Místní obyvatelé věří, že se jejich zesnulí takto snadněji dostanou do nebe, a budou tak mít lepší posmrtný život. Kromě toho jsou uchráněni před povodněmi, které mohou ostatky z místa posledního odpočinku snadno vyplavit.
Rituál je to starý dva tisíce let, kdy si svou rakev lidé předem sami vyrobí. Posmrtná schránka nebývá delší než jeden metr, přesto se tam po skonu ostatky místních vejdou. Pozůstalí mrtvým totiž vždy pokrčí končetiny a trup tak, aby byli ve fetální poloze (tedy takové jakou zaujímá nenarozené dítě v matčině lůně). Často se to ovšem neobejde bez lámání kostí.
A je tu ještě jeden těžko představitelný rituál. Pokud někdo skoná, tělo se začne rozkládat a uvolňují se z něj tak tekutiny. Ty mohou postupně vytékat i z rakve, což v kontextu pohřbívání na skále nabírá nového rozměru.
Truchlící z řad kmene pak tyto tekutiny na sebe často nechávají kapat. Jakkoliv to zní nechutně, má se za to, že takovéto pokropení ve skutečnosti přináší štěstí.
Tato tradice pohřbívání na skalách zřejmě pochází z Indonésie či Číny, kde se podobný způsob podařilo také prokázat.
Některé rakve jsou již v takovém stavu, že se mohou zřítit dolů na zem. Proto se turistům rozhodně nedoporučuje se rakví dotýkat, nebo pod nimi chodit. Doporučuje se také chovat se tam tiše a pietně a respektovat, že pro místní obyvatele je to vlastně hřbitov, i když hodně fascinující a svým způsobem bizarní.
Pro odlehlou vesnici se jedná o turistický magnet, který navštěvuje mnoho turistů. Sagada a její obyvatelé mají totiž velmi zajímavou kulturu a tradice.
