Historie koktejlů 2/4 – Zlatá éra
Americká prohibice jako předvoj zlaté éry
Tzv. Volsteadův zákon a následně 18. dodatek americké ústavy, na základě kterých byla v roce 1919 v USA zavedena prohibice způsobil, že z nákupu a prodeje alkoholu se stal tvrdě postihovaný trestný čin.
Kromě zlaté éry americké mafie a cestování za alkoholem na Kubu měla ale prohibice i další zajímavý efekt. Poprvé v dějinách se muži a ženy hromadně setkávali v barech, pili a bavili se. Před zákonem jsme si všichni rovni a platí to i pro jeho porušování. Prohibice trvala až do roku 1933.
Ačkoliv původní myšlenka prohibice byla zcela odlišná, výsledek se nepovedl a situace se zcela vymkla kontrole. Americká prohibice je dnes považována za předvoj zlaté éry koktejlů.
K rozšíření koktejlů došlo paradoxně za prohibice, kdy měly příchutě ovoce a dalších složek maskovat horší kvalitu tehdy dostupného (většinou pokoutně vyráběného) alkoholu.
Doba prohibice (1920-1933) v Americe byla obdobím zkoušení míchání alkoholu s jinými přísadami. Protože tehdy vyráběné lihoviny byly mizerné kvality. Alkohol se ve velkém pašoval zejména z Kanady. Docházelo k jeho pančování i pokoutní výrobě. Nebylo nic jako konzistentní kvalita. Alkohol byl buď špatný, nebo špatný a zdravotně závadný. To vedlo k hledání způsobů, jak tento alkohol učinit pitelnějším a tímto způsobem bylo právě míchání koktejlů, chuť cukru, ovoce, aromat a dalších přísad dokázala nekvalitní alkohol dovedně zamaskovat.
Zákaz alkoholu vedl k experimentům s různými ingrediencemi. Používaly se šťávy, sirupy, byliny, ovoce a další příchutě. Takto vznikly první skvělé koktejly a barmanské standardizované postupy které známe dodnes:
Pro míchání koktejlů se podle vlastností surovin používá buď míchací sklenice, ve které barman míchá nápoj pomocí dlouhé barmanské lžíce, nebo šejkr, což je zpravidla kovová nádoba velikosti větší sklenice, do které se suroviny nadávkují, šejkr se uzavře sklenicí a nápoj se protřepe. Z šejkru se namíchaný koktejl nalije do sklenice.
Koktejly byly rozděleny do kategorií podle mnoha různých kritérií. Jedním z nich může být druh základního alkoholu (např. whisky, gin, rum, tequila, vodka a další), kterému s v tomto kontextu říká báze koktejlu. Dalším kritériem může být velikost koktejlu (long drink, short drink), nebo použité dochucovadlo (aromatické koktejly, kyselé koktejly).
Zlatá éra koktejlů
Hospodářská krize ani pomalu se blížící druhá světová válka veselí s přáteli moc nepřály. Změna přišla (i díky ekonomickému růstu) až po válce. Na počátku 50. let ožila americká předměstí, kam se mladé páry často stěhovaly kvůli levnějšímu bydlení. To s sebou neslo odloučení od center zábavy ve městech, začlenění se do nového sousedství a navazovaní přátelství. A právě k tomu se perfektně hodily koktejlové večírky.
Paní domu se začaly předhánět s drinky a občerstvením. Byla to také vítaná příležitost vyvětrat lepší šaty a oslnit příchozí. Tuto situaci podpořila i rostoucí nabídka zboží určeného primárně pro koktejlové večírky (brčka, paraplíčka, užívání přídavného jména „cocktail“ skoro na vše). Období 50. a 60. let 20. století lze v Americe označit za zlatou éru cocktail parties, jaké známe ze starých filmů.
Každý trend časem ztratí sílu a s večírky tomu nebylo jinak. Pokles zájmu přišel v 70. a 80. letech. Podíl na tom měla jistě ženská emancipace, kdy stále více žen odmítalo zůstávat jen v domácnosti, začínaly pracovat a budovat si vlastní kariery. Část „viny“ nese určitě i lidská pohodlnost a celková změna konvencí. Setkávání se totiž přesunulo ke grilům, pivu, vínu a jednodušším míchaným koktejlům: zdravíme Rum & Coke a Whisky & Soda. Život se také začal vracet do barů, diskoték a klubů.
20. a 30. léta 20. století v Evropě
Ve 20. a 30. letech se Evropa trochu závistivě dívala na Ameriku a její prohibiční koktejly. Tento styl se začal kopírovat a v evropských metropolích se brzy koktejly staly šik módním trendem.
Během této doby byly v Evropě vynalezeny další klasické koktejly. Výhodou Evropy byl oproti Americe legální alkohol, mnohem větší výběr lihovin a zejména tradiční výrobci, kteří měli vysoké kvalitativní standardy. To vše dohromady vytvořilo mnohem lepší podmínky pro výrobu kvalitních koktejlů.
A brzy se koktejly z Evropy proslavily v Americe. Martini koktejl a Manhattan jsou dodnes celosvětové klasiky. Po ukončení prohibice – zákazu alkoholu v Americe trend koktejlů lehce ustal a v Evropě se schylovalo je druhé světové válce (1939). Na začátku padesátých let vznikla móda, která se zasloužila o renesanci koktejlů – došlo k míchá nových receptur, pořádání koktejlových večírků bylo zase populární. K slávě koktejlů přispělo mnoho osobností.
Bylo vynalezeno nespočet koktejlů, z nichž mnoho mělo jen jepičí život, ale některé se proslavily i ve světě. Svojí zásluhu na tom měla také literatura a film. Například spisovatel Ernest Hemingway proslavil své Daiquiri a Audrey Hepburn zase své slavné koktejlové šaty ve filmu Snídaně u Tiffanyho. Šaty navrhl ve 20. letech módní návrhář Coco Chanel.
V 70. letech došlo k popularizaci čirých bezbarvých destilátů – bílého rumu, vodky nebo tequily. Svět se měnil a byla vytvořena celá řada nových koktejlů, ale tato éra netrvala dlouho, koktejly byly tehdy vůči příjmům relativně drahé a lidé upřednostňovali levnější alkoholické nápoje.
Po několika letech se koktejly znovu objevují ve filmu Koktejl (1989) s Tomem Cruisem a tento film měl za následek, že se míchané nápoje vracejí na výsluní popularity.
Na konci 80. let neexistovala žádná párty, žádný bar, žádná akce bez koktejlů.
Až do 70. let 20. století byly alkoholickými složkami většiny koktejlů gin, whisky nebo rum, od 80. let dominuje ve světě koktejlů vodka.
Všechny díly
