Opilecké legendy – Jarek Nohavica
Jaromír, Jarek Nohavica (ročník 1953) je ostravský patriot, písničkář a nepijící alkoholik, jak sám o sobě s oblibou říká.
Byly doby, kdy si musel dát několik panáků vodky, aby byl vůbec schopen vystupovat před diváky na pódiu. Deset let svého života se bez tvrdého alkoholu vůbec neobešel a došlo to tak daleko, že se mu jeho vlastní děti vyhýbaly. V dobách své největší slávy pro něj nebyl problém vypít půllitrovou láhev vodky denně.
Téma alkoholismu zpěvák hojně zmiňuje jako jediný bolavý moment své minulosti. Popisuje, jak si na začátku tříhodinové jízdy vlakem na koncert dal tři deci rumu a cesta utekla sama. Jak s Karlem Plíhalem na začátku víkendového turné vypili dvě deci vodky „a najednou bylo pondělí“.
Když mu bylo 40 let, tak mu jeho děti řekly, že je to bez něj doma lepší, než s ním. V tu dobu si to uvědomil, a došlo mu, že už legrace končí a jeho alkoholismus ohrožuje celou rodinu.
V roce 1991 si proto sbalil kufr, políbil manželku, pohladil děti a nasedl na vlak směr Šternberk, do tamní psychiatrické léčebny léčit svojí závislost na alkoholu. Absolvoval zde několikaměsíční léčbu své závislosti na alkoholu. Léčba mu pomohla a on se už od té doby alkoholu ani nedotkl.
„Jsem nepijící alkoholik. Nepiju, ale ten alkoholismus hluboko ve mně je, jako v každém z nás. Hřeším sladkým a hlavu si čistím třeba hraním.“
Kontroverze Jarka Nohavici
Jarek Nohavica byl vždy mužem mnoha tváří.
V první polovině 80. let minulého století v době komunismu byl mimo jiné odvážným hlasem, z jeho protestsongů znělo odhodlání postavit se poměrům alespoň veršem. Zároveň to byl textař popových písní a autor se zálibou v jemné poetice a humoru.
Po revoluci se stal hvězdou schopnou vyprodávat sportovní haly, ale také někým, kdo se až podezřele bezstarostně zaplétá s představiteli státní moci, jako jsou prezidenti Vladimir Putin a Miloš Zeman.
Jeho životní pouť je plná kontroverzí. Hudebník spolupracoval s komunistickou Státní bezpečností, což dříve popíral, později to připustil, ale otázky na toto téma i nadále odmítá. Někdejší spolupráci s StB přitom bagatelizuje či o ní odmítá mluvit.
Setkal se v Moskvě s Vladimírem Putinem, od kterého převzal v roce 2018 vyznamenání – Puškinovu medaili za své interpretace písní Bulata Okudžavy či Vladimira Vysockého. On sám tvrdí, že Putin je pouze úředník v čele státu, který mu ocenění předal. A on ho obdržel za svojí tvorbu, nikoliv politické názory. Bere Puškinovu medaili tak, že je to odměna za překlady ruských písničkářů a šíření vlivu ruské kultury a zdůrazňuje, že pocty přicházejí za ním.
„Já jsem o žádnou z těchto cen nežádal. Já se k mocným tohoto světa nelísám. To oni chodí ke mně,“ vysvětluje zpěvák, proč si ponechal vyznamenání od Putina či Zemana. „Já jsem, když to přeženu, spíše ten šašek na tom královském dvoře.“ Do pozice šaška se připodobnil sám.
Se stejnou rozhodností mluví také o svých nechvalně proslulých písních Dežo či Arab mi šahá na babu, v nichž žertovnou formou nabádá k předsudečnému smýšlení o menšinách. Zpěvák si za těmito skladbami stále stojí, stejně jako za oceněními, jichž by se nikdy nevzdal.
Život a dílo Jarka Nohavici
Písničkář, básník, textař, překladatel. Narodil se roku 1953 v Ostravě v muzikální rodině, kde se často zpívalo a hrálo. Otec, novinář a básník, ho směřoval ke vzdělání a zpřístupnil mu svět tehdejší inteligence. Prázdniny zase Jaromír Nohavica trávil na venkově, na valašské vrchovině. Poměrně brzy dostal příležitost psát písňové texty pro ostravské zpěvačky a zpěváky pop-music. Z toho se zrodila především dlouhodobá spolupráce s Marií Rottrovou. Mezitím však Nohavica zkoušel studovat na Vysoké škole báňské, oženil se, přestěhoval se za ženou do Českého Těšína, šel na vojnu, narodila se mu dcera Lenka, pracoval jako dělník i jako knihovník.
V roce 1981 se o Nohavicovi dozvěděl odborný svět, když pro Marii Rottrovou otextoval píseň „Lásko, voníš deštěm“. Přes protesty celé rodiny tehdy šel na „volnou nohu“ jako textař. Ale už následující rok (kdy se také narodil syn Jakub) se objevil v jiné pozici – jako host na festivalu Folkový kolotoč sám vystoupil s kytarou a přednesl vlastní písně. Psal si písničky sice již dlouho, ale do té doby nenašel odvahu hrát je pro někoho jiného než pro své známé, rodinu či kamarádům na vojně. Nohavicův křest před folkovým publikem byl mimořádně úspěšný – jeho písně podpořené pokorným, přesvědčivým zpěvem a účelnou hrou na kytaru si ihned získaly své posluchače.
Tématická šíře textů je pro Jaromíra Nohavicu typická. Najdeme vedle sebe písničky milostné, z vojny, s historickým námětem, o sportu, zhudebněné básně (Bezruč, Blok) a překlady ruských písničkářů Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy. Hudební podklad je také rozmanitý – od lidového nápěvu k šansonu, od blues k valčíku, patrné jsou východní vlivy. S Nohavicovými písněmi se lidé ztotožnili, protože dokázaly nejen vyjádřit zpěvákovy vnitřní pocity, ale i trefně pojmenovat společenskou situaci – ať už přímo nebo přes náznaky (písně sportovní, trampské). Jaromír Nohavica tak vlastně zaujal místo opuštěné písničkáři, kteří emigrovali nebo museli emigrovat. Příznačné je, že jeho velkým vzorem byl Karel Kryl.
Během 80-tých let Jaromír Nohavica rychle získal popularitu, která však tehdejšímu komunistickému režimu vadila. Nohavica byl proto opakovaně zakazován a příliš mnoho desek v té době nevydal. První velké desky (Darmoděj) se dočkal až rok před pádem komunismu. Po revoluci se začal těšit obrovské popularitě, kterou ne zcela unesl a skončil až na protialkoholní léčbě. Roku 1993 pak vychází album Mikymauzoleum, která je označováno za přelomové album Nohavicovy tvorby. Od té doby je Nohavica opět velmi tvůrčí a vydává několik dalších velmi úspěšných desek (Tři čuníci, Divné století). Začal spolupracovat s dalšími zkušenými hudebníky (Karel Plíhal, Radek Pastrňák, Vít Sázavský a další) a se Sázavským s Vřešťálem dokonce estavil skupinu Kapela s níž veřejně vystupoval.
Do dnešní doby patří mezi naše nejpopulárnější muzikanty, nicméně vzhledem k hloubce a stylu jeho tvorby ho lze právem označit za skutečného básníka. Mnoho jeho textů již stačilo zlidovět.
Film Jarek
- Dokumentární / Životopisný
- Česko, 2025, 103 min
- Režie: Petra Všelichová
- ČSFD – 59%
Oficiální text distributora
Film o Jaromíru Nohavicovi je životopisný dokument, ale rozhodně není nudný a popisný.
Jaromír – Jarek Nohavica je oblíbený a úspěšný český písničkář s písněmi, které známe všichni. Bylo o něm napsáno a řečeno mnohé. Je to však jen střípek celkového obrazu této výrazné a nejednoznačné osobnosti. Takže jaký je ten slavný, zbožňovaný i odsuzovaný písničkář vlastně člověk?
Jeho život a obraz by byly jiné, kdyby nepřevzal Puškinovu cenu (za překlady písní Vysockého a Okudžavy) od prezidenta Putina. Muže, který rozpoutal válku na Ukrajině a je označován za válečného zločince. Tento fakt staví Nohavicu do špatného světla, i když už v první dekádě jeho profesionální dráhy, v nevlídných normalizačních časech, byl bojovníkem s režimem a dostal za to, co zpíval a říkal na svých koncertech, několik zákazů činnosti.
Jaromír Nohavica píše písně přes 40 let. Jak se svět okolo něj mění, se odráží v tématech, která zpracovává i v atmosféře jeho koncertů, které jsou vždy vyprodány. Protože na jeho koncertě si každý najde to své. Jednoho potěší, druhého rozesměje, třetího rozpláče. Nevystupuje však vždy jen jako sólista. Spolupracuje s různými hudebními tělesy, například s Čechomorem nebo Janáčkovou filharmonií.
Na svém kontě má přes 500 vlastních písní, spoustu básní, a nejméně 120 textů a překladů písní pro jiné interprety. Ty, které psal pro Marii Rottrovou jsou známé, ale méně se ví, že psal i pro Petra Jandu a skupinu Citrón. Nohavica je také nejpřekládanějším českým písňovým autorem. Jeho písně se zpívají polsky, anglicky, německy, rusky, ukrajinsky, chorvatsky, maďarsky, španělsky, italsky.
Sečteno, podtrženo: Jaromír Nohavica je renesanční člověk – talentovaný, plodný, všestranný, osobitý, inteligentní, sečtělý a pilný autor a interpret. Sám sebe označuje indiánským jménem „Ten, kdo skládá a zpívá písně,“ ale umí a dělá toho mnohem více. Dokument by se klidně mohl jmenovat „500 odstínů Jaromíra Nohavici,“ protože jeho osobnost má tolik odstínů, kolik jich vtisknul do svých písní.
Kritika filmu
Nový snímek představuje písničkáře Jaromíra Nohavicu tak, jak by se chtěl vidět. Přináší vzpomínky a historky z jeho života. Kritika či reflexe muzikantovy komplikované minulosti či vhled do tvůrčí poetiky ve filmu schází.
Výstižný název Jarek proslulého folkaře s bodrou rétorikou ukazuje přesně tak, jak chce, aby jej veřejnost vnímala. Posiluje Nohavicův veřejný obraz jako pragmatického a lidového člověka.
Snímek převážně televizní dokumentaristky Petry Všelichové, který nyní promítají kina, dává hned zkraje jasně najevo, že nepůjde o žádnou kritiku či sebereflexi. Oblíbený zpěvák tu figuruje jako průvodce vlastním životem, jako ten, kdo pečlivě vybírá, co mají filmaři zachytit a co ne. Za odměnu jim v jednu chvíli složí krátký verš. K čemu jsou však podobné mramorové pomníky dobré?
Film naopak neodhaluje nic objevného o Nohavicově hudebním přínosu. Dozvídáme se, jak se dostal k písním Bulata Okudžavy díky práci v těšínské knihovně, kde byly k dispozici české i polské knihy a periodika. Jak se poprvé setkal s Karlem Krylem. Ale nic, co by překročilo rozměr historky. Navíc většina příběhů je známá.
Paradoxně v jedné chvíli muzikant vzpomíná, jak už za studií skládal písně, které v sobě měly protest a vzdor. Je smutné, že to říká zrovna protagonista filmu, jenž místo protestu, kritiky či svébytného hlasu působí jen jako bezpečné, konejšivé vyprávění stárnoucího muže.
Protagonista ve filmu říká, že nemá potřebu se obhajovat. Dokumentární portrét to ale do velké míry dělá za něj.
