Příběhy alkoholismu 2/2 – On
Asi ve dvaceti letech jsem každý den vypil dvě až tři piva, občas jsem si k nim dal i nějakého toho panáka. S kamarády a partou jsme párkrát do týdne zašli do hospody. Opil jsem se maximálně tak jednou za měsíc, spíš za dva.
Moje okolí nevidělo v mém pití nic divného. Když jsme se o tom bavili mezi kamarády, dospěli jsme k závěru, že chlastají vlastně úplně všichni. Nic špatného na tom neviděla ani moje přítelkyně a další kamarádi mi potvrdili, že pijí také.
Když jsem se tak jednou za dva měsíce opil, že jsem měl druhý den okno, zjistil jsem, že to prostě není v pořádku. Když se začaly hromadit problémy, zvykl jsem si je řešit alkoholem, který mě dočasně uklidňoval.
Pil jsem, když jsem se cítil být v depresi, pil jsem, když jsem se potřeboval uklidnit, pil jsem dokonce i v práci. I v době nadměrného pití jsem stále zvládal chodit včas do práce a plnit si své pracovní povinnosti. Ale byl jsem nervózní, když jsem neměl dostatek alkoholu.
Začal jsem si nosit láhve s alkoholem do práce a schovával ho před zaměstnavatelem. Když jsem se v práci napil a tělo dostalo potřebnou dávku alkoholu, měl jsem velmi ostré myšlení a dokázal efektivně pracovat.
Zvykl jsem si na pravidelný přísun alkoholu a dokázal dlouhodobě takto fungovat. V určitých chvílích jsem si ale všiml, že pokud jsem toho vypil víc, začal jsem chybovat. Postupem času jsem začal pít víc a víc.
Nikdy jsem nepil nějaké krabicové víno nebo rum teda tuzemák, nebo tak něco. Pil jsem jednosladovou whisky a měl jsem svou oblíbenou značku. A to nikdy nebyla úplně levná záležitost.
Něž bych slevil ze svého standardu, raději jsem si bral půjčky. Dnes je to snadné na účet mi chodila výplata a tak jsem byl pro banku bonitní klient a sama mi aktivně nabízela kreditní kartu a kontokorent. Bylo to velmi snadné, platba kartou a bylo to.
Postupem času se ze mě stal těžký alkoholik. Alkohol v práci už nešel nijak maskovat a já měl v práci několik opileckých excesů. Od zaměstnavatele jsem dostal několik upozornění a nakonec padáka.
Vyhazov z práce jsem oslavil, jak jinak než že jsem ho zapil alkoholem, opil jsme se do němoty. O všem se dozvěděla moje rodina. Skončil jsem v psychiatrické léčebně. Ale ne proto, že bych tam sám chtěl. Já tehdy vůbec nevěděl, co vlastně chci. Nejspíš jsem nechtě vůbec nic.
Ale bylo mi tak zle, že se mě nikdo na nic neptal. Prostě mě tam odvezli. Hned jsem šel na detox a když jsem po několika dnech vystřízlivěl, chtěl jsem se vrátit domů a dát si panáka své oblíbené jednosladové whisky, nebo raději dva.
Neměl jsem z čeho splácet dluhy na kreditní kartě a kontokorentu. Během těch let jsem propil téměř dva milióny korun. Postupně jsem si začal uvědomovat, co vše jsem za poslední dobu napáchal za škody, nejen na sobě, ale i na rodině. Jak jsem se opíjel do bezvědomí a po ránu si musel dávat několik panáků, abych vůbec mohl fungovat.
Po skončení léčby jsem si myslel, že už je to nejhorší za mnou, že mám vyhráno a mohu se vrátit zpět do normálního života, tedy v mém případě zpět do života, protože můj život byl vše, jen ne normální. Byl to život alkoholika.
Po každé léčbě následuje doléčování, jenže já si myslel, že ho nepotřebuji. Až zpětně jsem zjistil, že to byla chyba, která mě stála mnoho dalších měsíců intenzivního boje s démonem alkoholu. Dlouho jsem nepít nevydržel.
Netrvalo to příliš dlouho – do léčebny dostal po dvou měsících znovu. A to samé se pak opakovalo ještě dvakrát. Pochopil jsem důležitost doléčování. Nejprve jsem ho absolvoval ambulantně a poté mi bylo doporučeno, abych chodil na sezení Anonymních alkoholiků.
Docházel jsem tam pravidelně asi čtyři roky. Úspěšně jsem abstinoval a tak jsem si myslel, že mám vyhráno, opět jsem nabyl dojmu, že jsem vyléčen a že už tam pro mě nemá smysl chodit. Byla to velká chyba, najednou jsem se totiž neměl kde vypovídat a tak jsem se po téměř pěti letech se znovu napil.
To mě vyděsilo. Naštěstí mi pomohl kamarád, který mě vyslechl a poté zpět mezi anonymní alkoholiky znovu doprovodil. Dnes zpětně vidím, že kdyby to neudělal, skončil bych opět zpitý do němoty a roky abstinence, terapií a absolvované protialkoholní léčby by přišly vniveč.
Od té doby chodím mezi Anonymní alkoholiky pravidelně, už čtyři roky jsem se alkoholu nenapil. Když se vyskytne problém, mám možnost vypovídat se. Radíme se. Anonymní alkoholici, jsou zdarma a mají výhodu v tom, že je to různorodá komunita stejně mocných lidí, protože alkoholismus je nemoc, kteří sdílejí své každodenní problémy a starosti. A to pomáhá
Nyní už tam chodím tak jednou týdně. Scházíme se třeba i na Štědrý den nebo Silvestra, abychom předešli splínům a bujarému veselí. Nachystáme si pohoštění a je nám dobře. Všichni jsme si tam rovni. Nejmladším je osmnáct, nejstaršímu přes sedmdesát. Mají různé vzdělání i profese, někteří nepijí krátce, jiní dlouho, někteří jsou po léčbě, jiní z ní rovnou přišli.
Je to velmi individuální. Ale je fajn, kdy člověk pomoc vyhledá co nejdřív. Na Anonymních alkoholicích člověk může poznat zkušenosti lidí, kteří si prošli řadou problémů. Kolikrát mu porozumí víc než odborník na závislosti. A to je dobré.
Už si nemyslím, že jsem vyléčen, jen doufám, že mé alkoholické období je už za mnou a já se k němu už nikdy nevrátím. Ale ze skupinových terapií znám příběhy, kdy to lidé vydrželi i dvacet třicet let a pak přišel nějaký emotivnější moment v životě a oni opět po alkoholu sáhli. Doufám, že mě to nepotká.
Všechny díly
