Proč se pivu říká tekutý chléb

Pivo je tradiční nápoj z kvašeného obilí, který má tisíciletou historii. Ve významu potravin v dějinách lidstva se staví na stejnou úroveň jako chleba, který patří mezi základní produkty obživy.

Kdysi pily pivo běžně i děti a byl to v podstatě takový tekutý chleba, nápoj svým způsobem zdravější než často znečištěná voda.

Krátce z historie pivovarnictví 

Pivo si vařili už staří Sumerové a Egypťané, Izraelci, Keltové, Germáni, zkrátka objevovalo se u mnoha národů již ve starověku. Pivo bylo také obětováno bohům a patřilo mezi obřadní nápoje. V severském eposu Edda se tvrdí, že „víno je pro bohy, kdežto pivo pro obyčejné smrtelníky“.

Obřadní pivo Keltů obsahovalo různé byliny, například blín černý (Hyoscyamus niger), což je jedovatá halucinogenní rostlina. Využívalo se pak při různých obřadech, například oslavách slunovratu a dalších keltských svátků. Kromě blínu se do obřadního piva přidávaly různé kořenité a aromatické rostliny, jako třeba vřesno bahenní (Myrica gale), rojovník bahenní (Ledum palustre) nebo jílek mámivý, u nás řečený koukol či sněť (Lolium temulentum), které zvyšovaly opojnost piva.

V dávných dobách bylo typické to, že se pivo sladilo medem a přidávaly se do něj různé byliny. Ne však chmel. Ten přišel až mnohem později. A zpočátku nebyl vůbec oblíbený.

Například v Anglii o chmelové pivo původně vůbec nebyl zájem. Panovník Jindřich VI. v 15. století kvůli tomu pěstování chmele zakázal, protože kazí chuť piva, nechal se slyšet. Jindřich VIII. zase tvrdil, že chmel je zlá bylina ničící chuť anglického piva a zdraví lidí. Prohlášení o nové přísadě se chytil i botanik John Evelyn. Jistě zvyšuje trvanlivost, ale zkracuje život, hlásal botanik. 

Prostý lid ve Skandinávii, Holandsku, Anglii a u Baltu se ještě dlouho držel svého kořeněného piva s bylinkami, ovsem a sladovou obilninou. 

Mezi bylinky a běžné přísady původního piva bez chmele patřily například: popenec břečťanovitý, řebříček, list jasanu či dubu, vřes, borůvčí, výhonky borovice, pelyněk brotan i vratič zavěšené do sudu, kopřiva, bukvice, jeřáb, šípek, kapradí, dobromysl a mateřídouška, květ černého bezu, řešetlák, chrpa, kmín, svízel, smetanka lékařská, kuklík městský, petržel, jalovec, jablečník. Běžné bylo také svaření piva s bylinami vyloženě za účelem léčby konkrétních zdravotních potíží.

Vaření piva bylo kdysi výsadou žen, stejně tak jako příprava dalších pokrmů, ale také mnichů. Protože se v klášterních zahradách pěstovaly hojně byliny a vyráběly nejrůznější léky a elixíry, bylo i běžnou samozřejmostí, že mniši vařili pivo.

Nejprve se do piva přidávaly byliny, později chmel, který zvyšoval jeho trvanlivost a skladovatelnost. Wolf Dieter Storl píše, že chmelové pivo chránilo mnichy před ženskými démony sukubami, které je ve spánku okrádaly o semeno, podporovalo dobrý spánek a tlumilo u mnichů chtíč. Chmelové pivo totiž obsahuje množství fytoestrogenů, které mají tlumivé účinky. 

V malém množství to nicméně moc nepomáhalo a mělo to spíše opačný efekt, pro jistotu tedy pili (podle kronikářů) až pět litrů piva denně. Tam už se účinky jednoznačně projevovaly a mniši ztráceli mužnost, libido i potenci.

Z klášterů pivo odkupovala šlechta i měšťané. Později si také pivo vařily panské stavy, na úkor rozvoje vaření piva ve městech. Na rozvoj pivovarnictví pak u nás mělo vliv zrušení nevolnictví Josefem II. v roce 1781 a také to, že se vaření piva přesunulo více do měst. Právo vařit ve městě pivo a prodávat ho nebo zákaz dovozu cizího piva uděloval panovník. V roce 1516 vydal vévoda Vilém Bavorský Příkaz čistoty: do piva se mohla přidávat jen voda, slad, kvasinky, chmel, nic jiného. Tím se mělo zabránit nežádoucímu obsahu v pivu. 

Termín tekutý chléb

Pivo bylo ve svých počátcích hlavně potravina.

Přesněji řečeno kaše. mohli jste dostat husou kaši, řidší kaši nebo úplně řídkou kaši, která se dala pít brčkem. Mohli jste dostat kaši světlou i kaši tmavou. Prostě co várka, to originál.

Termín tekutý chléb není synonymem pro pivo jen v češtině, ale i v německy mluvících zemích. V Rakousku, Německu a regionech Švýcarska je termín „flüssiges Brot“ v běžné mluvě poměrně rozšířený.

Chléb i pivo mají svůj základ v obilninách, původně značně různorodých, které se postupem vývoje u chleba omezily zejména na pšenici a žito, u piva pak hlavně na ječmen a pšenici. V tomto směru lze zjistit i jistou místopisnou spojitost mezi pivem a chlebem. Při cestách po Evropě není obtížné odhalit, že v oblastech, kde se peče stejný chléb, se také vaří přibližně stejné pivo.

Druhým možným důvodem, proč se pivu dostalo označení tekutý chléb, je jeho schopnost zasytit. Jeho výživová hodnota. Zejména piva silnější (v některé literatuře označovaná jako piva tlustá) jsou díky své dobré stravitelnosti více součástí potravy než jen nápojem.

Z Egypta je např. známo, že denní příděl potravin dělníků na stavbách pyramid vedle chleba, česneku a cibule zahrnoval vždy dva džbány piva. Hispánští bojovníci se stejně jako germánští vojáci před bojem posilovali pivem, které nazývali „celia“. Ve středověku pak byly velice rozšířené tzv. „pivní polévky“, které často snídali staří Čechové stejně jako Angličané, Francouzi, Dánové nebo Němci.

V těch dobách byla výroba piva rozšířená v klášterech, kde pivo bylo pravidelnou součástí stravy chudých mnichů. Stejně tak v dobách neúrod či válečného strádání patřilo pivo vždy k základním složkám denní stravy a mnohdy nahrazovalo nedostatek chleba.

Určitě se najdou i další důvody, pro které pivo nazýváme tekutým chlebem. Jisté je, že chléb a pivo provázejí lidstvo úspěšně již několik tisíciletí. Pivo samotné na obezitu vliv nemá, ovšem podporuje chuť k jídlu a tak po jeho konzumaci dostanete chuť na něco, co byste už jíst neměli. A to už vliv na obezitu má.

Pivo je tekutý chléb (společně s příslovím „komu smrdí rum, tou smrdí práce“) bylo také oblíbené přísloví dělnické třídy, jejíž členové se téměř denně po práci scházeli na pivo a to takřka za každých okolností, i kdyby tzv. na chleba nebylo.