Zpověď alkoholika

Jmenuji se Karel a jsem alkoholik

V roce 2020 jsem absolvoval protialkoholní léčbu. Jedná se o jednu ze zpovědí na nedávném setkání těch, kteří alkohol přemohli a jsou takzvaně čistí, s těmi, kteří léčbu v psychiatrické nemocnici právě absolvují a potřebují na vlastní oči vidět, že přestat pít není nemožné.

Karel pracoval celý život jako výčepní a číšník v hospodě a ve volném čase pak jako koníčka doma vařil pivo, takže k alkoholu měl hodně blízko. „Skončilo to blbě, ocitl jsem se v léčebně. Ale v teď to byly dva roky, co abstinuji,“ vypráví zhruba padesátce pacientů Karel, který si nakonec našel nové zaměstnání mimo svůj obor a je prý spokojený a šťastný.

Po léčbě to však nebylo jednoduché. Jedinou motivací, proč nepít, byl totiž strach.

„Byl jsem hnán třeba tím, že už nechci znovu zažít abstinenční příznaky jako v léčebně. Pak se ale přidávaly i radostné motivace, například že kdykoli můžu sednout za volant nebo za řídítka motorky. Nedávno jsem také zjistil, jak příjemný je to pocit, když se ráno probudím bez kocoviny s čistou hlavou,“ vyprávěl Karel, kterému kolega z práce svěřil důležitou pracovní pozici.

„Věděl jsem, že když budu střízlivý, že budu v pořádku, a byl jsem šťastný a sám na sebe pyšný, že je na mě spolehnutí,“ líčí Karel.

Pomáhá mu prý i to, že každý týden navštěvuje doléčovací skupinu, a ještě k tomu jednou za 14 dnů chodí na individuální pohovory k psychologovi. Zanedlouho také pojede na týdenní podpůrnou léčbu. „Když to shrnu, funguji. Jsem šťastný a spokojený,“.

Jmenuji se Honza a jsem také alkoholik

Případ dalšího muže, Honzy, se liší tím, že léčebny nastoupil v roce 2018 a to nedobrovolně. Měl totiž nástup nařízený soudem poté, co způsobil v zaměstnání průšvih pod vlivem alkoholu. Vše však začalo několik let před nástupem – tehdy už po ránu vždycky začínal nejméně půllitrovkou meruňky, aby byl schopen vůbec fungovat.

„Bral jsem to jako svého koníčka, alkoholem jsem řešil všechny svoje problémy. Nebylo to dobré, ale nebránilo mi to chodit do práce, zajistit finančně rodinu. Měl jsem prostě pocit, že mám všechno pod kontrolou,“ vypráví pacientům, ovšem s připomínkou, že kvůli pití má člověk omezenou soudnost, víc riskuje, má pocit, že může všechno, a někdy to skončí i soudní dohrou.

„Tehdy jsem odjížděl s malým synem na dovolenou. Najednou ale přijeli policajti s tím, že jsem měl nastoupit do léčebny. Já jsem si totiž nevyzvedl obsílku. Hned mě eskortovali. S ohledem na syna, nic moc zážitek,“ dodává Honza, který před nástupem do léčebny pracoval jako krupiér v kasinu, kam docházela zejména zahraniční klientela.

V léčebně strávil 18 měsíců. K tomu, že většina pacientů se zde ze závislosti vysvobozuje tři měsíce, má jediný komentář. „Je to málo. Až po šesti měsících jsem si totiž začal říkat, že na těch zoufalých příbězích, které kolem sebe vidím, asi něco bude a možná je čas se nad pitím zamyslet. V průběhu dalších měsíců jsem dospěl k názoru, že pít nechci,“ popisuje muž.

U odvykání je podle něj důležitý druh motivace. „Při vnější motivaci člověk nepije kvůli rodině, dětem, zaměstnání, kvůli zdraví, ale pokud má vnitřní motivaci, nepije kvůli sobě. Pokud tedy nebudete smíření s tím, že je to pro vaše dobro, nikdy to nezvládnete,“ říká Honza.

Když ráno vstane, je prý spokojený a pyšný sám na sebe. „Zkrátka mám se rád, nemám problémy s tím, že nemůžu nasednout do auta, tvrdě teď makám každý den a jsem rád, že to tak je,“ uvádí Honza.

Pobytem v léčebně léčba nekončí

Před nástupem do léčebny měl partnerku, která také hodně pila. Po dvou letech od návratu z léčby se s ní však rozešel. „Nejdříve mi slíbila podporu, ale nesplnila to. Je hrozné dívat se dennodenně na to, jak někdo pije, když vy nepijete,“ popsal Honza.

Nakonec změnil nejen partnerku, ale i práci. Místo v kasinu pracuje zeď v supermarketu. Mužům, kteří ho se zájmem pozorují, doporučí po opuštění léčebny doléčovací skupinu. „Chodil jsem na ni asi další rok, pomůže vám to překlenout začátek. To v léčebně těžké není. Těžké to bude venku, až zjistíte, co všechno musíte vyřešit. Zkrátka tam se s vámi nikdo nemazlí,“ konstatuje bývalý pacient, který úspěšně abstinuje.

Svůj příběh veřejně sděluje na skupinovém sezení ostatním pacientům. Za své vystoupením sklízí velký potlesk, jeho úspěšný příběh je velkou inspirací pro ostatní, že se lze úspěšně vyléčit, že je to reálné. Dodává jim naději a povzbuzení v dalším boji s alkoholem. Často slyší slova poděkování.

„Padlo tu pár zlatých vět. To jsme potřebovali slyšet a vidět. Je to velká inspirace, motivace, moc děkuji,“ sděluje muž z druhého břehu, který má konec léčby v nedohlednu. Na šťastlivce, kteří mají za sebou nějaký čas abstinence, padaly i dotazy. Zájem byl o popsání nejkritičtějšího okamžiku po opuštění léčby.

Tolerance společnosti k pití alkoholu

Velkým rizikem po opuštění léčebny jsou kamarádi.

Pro Honzu bylo těžké setkání s neléčeným kamarádem, s kterým před absolvováním protialkoholní léčby pil a kterého měl velmi rád. „Jen jsem zaskočil do hospody pro cigarety. Hned spustil, že si dáme panáka. Byla to asi nejhorší situace, kterou jsem vyřešil tak, že jsem z hospody rychle odešel,“ přiblížil Honza. Smutně dodal, že kamarád zanedlouho nato na komplikace spojené s pitém alkoholu zemřel.

Podle lékařů – adiktologů je česká společnost hodně tolerantní vůči závislosti na alkoholu.

Chybou je i to, že je alkohol cenově dostupný. Když jde někdo do hospody a pije tam nealko, má suverénně největší útratu, což je principiálně špatně.

Alkohol je u nás stále velmi levný a například tiché víno je oproštěno i od potřební daně, přitom obsahuje stejný alkohol a stejně nebezpečný jako ostatní alkoholické nápoje – pivo, likéry a destiláty.

Toto jsou příběhy dvou mužů. Žen alkoholiček je sice méně, ale pokud už žena pije, její závislost na alkoholu má mnohem horší průběh než u mužů. A léčka bývá také mnohem složitější.