Fenomén nonstop barů už skončil
Dříve jich byla česká města plná.
Kdo si chtěl v jakoukoli denní dobu zajít na pivo nebo panáka, nonstop bar mu dal vše, co hledal. Postupně ale téměř všechny zmizely, jako pára nad hrncem. Postupně mizí a není za tím nic jiného, než společenské změny.
Tyto podniky fungovaly po celý den, některé měly přestávku pár desítek minut na úklid a výměnu směn. Bylo tam možné zajít kdykoliv na pivo, ať už po práci, nebo před prací. Mnoho lidí tam u sklenky alkoholu trávilo doslova celou noc, protože to pro ně bylo příjemnější než jít domů, či někam do hotelu. Ovšem takové podniky měly poměrně vysoké personální náklady v poměru k tržbám a postupně se přestaly vyplácet. Nejčastěji je vytlačili různí provozovatelé kebabů a ostatních fastfoodů, cukráren a módních kaváren.
Společnost zde byla velmi různorodá, od osob závislých na alkoholu, přes mládež, fanoušky sledující přenosy sportovních zápasů, poloviční či úplné bezdomovce, a také kriminální živly. Nonstop bar byl prostě jistota pro všechny a za všech okolností.
Podobné podniky zlikvidoval růst nájemného, požadavky na zvýšení mezd obsluhy a v neposlední řadě také nezájem hostů. dnes už se zkrátka tolik nepije, i běžné vesnické hospody mají problémy přežít, natož nonstop bary, kterým se navíc podstatná část veřejnosti vyhýbala jako něčemu, co je pod jejich úroveň. Dnes už, vzhledem ke všem možným nákladům, nemůže stát pivo v takovém nonstop podniku méně než 50-60 korun a to už je cena, kterou sociálně slabší konzumenti, kteří dříve tvořili drtivou většinu hostů, odmítají akceptovat.
Dnes již pár ochmelků, co zde tráví nad několika pivy celou noc, prostě provoz takových podniků neuživí. Posledním hřebíkem do pomyslné rakve nonstop barů byl pak zákaz hazardu, tedy výherních automatů, které provozovatelům mnohdy podstatně dotovaly náklady na provoz.
Dobrý podnik dnes funguje stejně, jako dobře seřízená pásová linka. A to se v nonstopech daří už jen o víkendech, kdy mívají vysokou návštěvnost i běžné hospody. V průběhu týdne to bývá bída a návštěvníků pomálu a tomu také odpovídají tržby, potažmo zisk, pokud o něm lze vůbec hovořit. Ulice byly dříve podobných podniků plné, ale poslední dobou se zase proměnily z nonstopů na běžné bary nebo restaurace.
V posledních letech dostávaly tyto podniky ránu za ránou. Omezování hazardu, zákaz kouření a s tím související porušování nočního klidu, povinná elektronická evidence tržeb, epidemie Covidu, zdražování. Nonstop bary tak prakticky přestaly existovat.
A nonstopy mizí, v Praze se jich drží jen pár posledních, a to i přes nepřízeň doby. Stále otevřeno 24 hodin denně, sedm dní v týdnu je prostě hosté již nevytíží. Mnoho jich tak funguje už jen z nostalgie, pokud je má majitel například ve vlastních prostorách a nemusí hradit komerční nájemné a služby.
Jsou zde také společenské změny, dnes na tradiční pijany mladší generace příliš nenavazuje. Za komunistů nebylo moc co dělat. Chodilo se na pivko, na karty. Postěžovat si, kde koho štve tchyně a jak stará špatně vaří. Teď je daleko víc možností a tak zde chybí další generace pijáků, kteří by nonstopy navštěvovali.
Dříve každý dával sedm osm piv. Do toho přišlo pár koleček kořalek. A taky jídlo. Někdo si dal utopence, ten zase žebra, další koleno. Podle toho vypadala i útrata. Teď tady sedí stejnou dobu, ale piva dají tři, panáky proběhnou jen jednou na rozloučenou. A co je hlavní, hosté nejedí.
Spotřeba alkoholu po jedenácté hodině večer se v posledních letech velmi propadla, zejména přes týden. Lidé si dají ty svoje piva, ale na tvrdé už trochu kašlou. Lidé chtějí ušetřit, ale také být trochu čerstvější v práci a celkově chodí do gastra méně. Když v létě fungovala zahrádka, tak nonstop vydělával na provoz v době, kdy zahrádka nebyla v provozu.
Typický návštěvníkem takového podniku je dnes čtyřicátník, co má solidní zaměstnání, doma ženu a děti. Zatímco u některých stolů už zábava utichá a komunikace vázne, jinde teprve začíná. Jde o lámání světů, kdy o půlnoci jsou byli mezi hosty jak lidi, co seděli u piva už od šesti od večera, tak i ti, co teprve skončili v práci. Byli úplně fresh, seděli na baru a chtěli si hlavně povídat.
Jako v každé tradiční hospodě byl i v nostopu většinou stůl, kde měli štamgasti své vlastní místečko, často označený nápisem „stůl smíšené inteligence“. To bylo úplně vypovídající, chodili tam taxikáři, doktoři, právníci, kdokoli. A všichni si sedli k jednomu stolu. Večerní směna se říkalo skupině štamgastů, kteří si sem šli sednout vždy večer, obdobně zde byla i ranní směna, pro ty, co vraceli domů z noční a odpolední směna.
Muži, ale někde i ženy zde obvykle seděli sami u svého stolku. Někdo si četl noviny, další se díval do mobilu. A k tomu si vychutnávali jedno pivo za druhým. Takto zde vydrželi sedět klidně od setmění do úsvitu. Někteří místní pijani postupem času působili, že se pomalu nachýlil čas jít spát, ale dokud jim nepadla hlava na stůl, z hospody je nikdo nevyháněl. Jak to ale v nonstopech obvykle bývalo, zatímco jedni odcházeli, další byli připravení to teprve rozjet.
Některé nonstopy fungovaly třeba i 25 let v kuse, byli jediní, kde vás v noci dokázali nonstop obsloužit. Vánoce, Silvestr, Nový rok, kdykoliv.
A výjimkou nebyly ani nostopy, které fungovaly nejvíce v době, kdy zavíraly bary v centru města. Rozjetí hosté se sem sjížděli taxíky z centra měst na tzv after party. A tyto podniky generovaly největší tržby za celý den mezi třetí a šestou hodinou ráno.
Zájezdní hostince také skončily
Zájezdní hostinec býval v minulosti hostinec, který sloužil pro odpočinek, občerstvení i oddech jak lidí, tak i tažných zvířat při cestování na delší vzdálenosti. Šlo o předchůdce dnešních motelů a motorestů.
Zájezdní hostince stávaly podél hlavních cest a obchodních stezek. Obvykle sloužily také jako přepřahací stanice pro koně, kde bylo možno v případě potřeby nejen přespat a najíst se, ale i napojit, nakrmit nebo i vyměnit koně. Kromě cestujících byly nejčastěji využívány formany při těžké nákladní dopravě. Právě podle možnosti zajíždění povozů dovnitř areálu hostince pochází jejich označení.
Běžným vybavením zájezdního hostince bývaly stáje, ledovna, stodoly (sklady sena a slámy), často i vjezdová brána, kde se platilo mýtné. Zájezdní hostince byly rozšířeny především v 18. a 19. století. S nástupem železnice a později i motorových vozidel postupně zcela zanikly a byly přeměněny na jiná hospodářská či rekreační zařízení (např. motoresty, motely, továrny, sklady, dílny, garáže, chalupy, apod.).
Společenské změny v konzumaci alkoholu
Tuzemák a vodka u českých zákazníků vyšly z módy, nahrazují je koktejly a nealko pivo. Trendům se přizpůsobují výrobci alkoholu i hospody a restaurace.
Nůžky mezi levným a drahým se rozevírají v podstatě ve všech souvisejících oborech, od pivovarnictví, vinařství a výroby lihovin až po samotnou gastronomii.
Klasických levných českých lihovin, jako je tuzemák, zelená nebo vodka se pije méně a výrobci se proto konzumenty snaží zaujmout jinak.
Nabízejí likéry s příchutěmi, více alkoholické lihoviny nebo naopak nápoje s menším obsahem alkoholu, hlavně hotové koktejly v plechovkách, které si zákazník může koupit v akci v obchodě a vypít je kdekoliv.
Vinaři naopak sází na perlivá vína, jejichž spotřeba roste. Nejprodávanější kategorií nicméně zůstávají tichá vína s cenou do 100 až 120 korun, což je mimochodem důvod, proč se vinaři tolik brání zdanění. Spotřební daň by takovou láhev zdražila o 20 až 30 korun a prodeje by se o to více snížily.
U piva je trend jasný – pije se více silnějších a dražších ležáků a více nealkoholického piva. Trh ale dlouhodobě klesá a poklesu výroby brání jen rostoucí export. Minipivovary s prémiovými pivy narazily podle všeho na strop, protože jejich počet ani podíl na celkovém výstavu piva v Česku se už léta mění jen minimálně a tvoří cca 2,5 %
To vše má velké dopady na český restaurační byznys. V Praze a dalších velkých městech se otevírají nové podniky, kavárny a bistra, do nichž chodí movitější klientela, zatímco levné hospody v menších městech a na venkově bojují o přežití.
Počet firem v gastrobyznysu se za posledních pět let zvýšil o téměř 13 procent, zatímco počet živnostníků v pohostinství za stejnou dobu klesl o více než pětinu. Česko má navíc stále kam klesat. Podle zatím nejnovějších dat Světové zdravotnické organizace se u nás v roce 2022 vypilo na hlavu 13,7 litru čistého alkoholu. Podle Českého statistického úřadu to bylo 9,7 litru, loni už to ale bylo jen 8,9 litru.
Výrobci doufají, že se lidé díky zlepšující se ekonomické situaci a rostoucím platům k alkoholu vrátí. Klesající spotřeba alkoholu má ale kromě zdražování řadu dalších příčin, od Covidové pandemie a s ní souvisejících změn spotřebitelského chování až po zdravější životní styl mladších generací.
Abstinence už dávno není společenské tabu a roli může hrát i nástup sociálních sítí, které lidem nahrazují společenské kontakty, které se dříve ve velkém odehrávaly právě v hospodách a restauracích.
Co nás tedy očekávat?
Česko se zařadí mezi běžné evropské země, kde lidé pijí méně a více si vybírají, za jaký alkohol utratí své peníze, a kde restaurace nebo hospody nejsou v každé vesnici.
Odhadnout dopady na výrobce alkoholu je složitější. Velcí výrobci přežijí díky své tržní síle, ti menší budou muset zaujmout inovacemi. Celý trh pravděpodobně čeká konsolidace, kde ti úspěšnější pohltí ty méně úspěšné.
Pro Česko je ale tento vývoj dobrá zpráva. Klesající spotřeba alkoholu znamená zdravější společnost, nižší náklady na zdravotní péči a snad i lepší psychickou kondici. Tu budeme v příštím roce potřebovat možná víc než jindy.
