Historie vaření piva 4/7
Dnes se zaměříme v našem seriálu na vaření piva v dalších světových zemích.
Pivo v Tibetu
- Čhang
Domácí pivo z rýže, pšenice, ječmene nebo kukuřice. Procenta alkoholu se liší, někdy se čhang podobá spíše husté polévce, jindy může připomínat něco mezi pivem a vínem. Pije se zejména v horách a místní lidé ho s oblibou nosí na dlouhých cestách po kopcích na dočerpání energie.
- Rakši
Rakši je domácí pálenka z pšenice, rýže nebo kalužnice, což je druh obiloviny. Každá rodina má svůj osvědčený recept na tento tradiční nápoj.
- Tongba
Tibetské pivo. Kvašené proso, které se dolévá horkou vodou a pije brčkem z obrovského dřevěného tupláku.
Pivo v Indii a Číně
Staří Indové znali výrobu piva již kolem roku 3200 př. n. l. Historici předpokládají, že staří Číňané a Tibeťané ovládali výrobu kvašených nápojů z ječmene. Jako další surovinu užívali proso nebo výhonky bambusu. Je dost možné, že pro zlepšení chuti používali Indové chmel dříve než Evropané.
Pivo v Americe
Pivo bylo známo už v předkolumbovské Americe. Archeologické vykopávky v Peru prokázali existenci pivovarů už kolem roku 1000. Podle archeologů se nejednalo jen o místo kde se pivo vařilo, ale i o velkou pivnici. Všechno zde vyrobené pivo zde také bylo vypito. V Andách se vyráběl i nápoj zvaný čiča nebo také chicha což je alkoholický nápoj připravovaný z rozžvýkané a následně zkvašené kukuřice či dužiny jiných rostlin. Obsah alkoholu se pohybuje mezi 40–60 %. Indiáni také vařili alkoholické nápoje z třtinového či javorového sirupu nebo z aloe.
Pivo ve starověké Palestině
Starozákonní Židé poznali pivo bezpochyby během svého prvního otroctví v Egyptě či druhého otroctví v Babylonu. V těchto zemích bylo pivo běžným nápojem. Židé si znalost výroby piva zcela jistě vzali s sebou do Zaslíbené země. Nazývali pivo secha. Bylo jejich běžným denním nápojem o všedních dnech, ve dnech svátečních pivo nahrazovali vínem. Legenda tvrdí, že první pivo vyrobil Abimelech (v hebrejštině Abimelek), který byl levobočkem krále Gedeona. Gedeon vařil z ječmene silné červené pivo a z pšenice jemné světlé pivo. Jazykem starověké Palestiny byla aramejština, což byl ostatně i jazyk Ježíše Krista. V aramejštině bylo pivo nazýváno parsoma. Izraelité používali také slovo prusma, či výraz šecher, připomínající babylonský výraz sikaru. K výrobě piva Izraelité na rozdíl od Egypťanů a Babyloňanů nepoužívali pivní chleby. Ječmen sušili na prudkém slunci, následně ho rozmačkali a rozmíchali s vodou a nechali kvasit. Pro zlepšení chuti přidávali různé koření, jako šafrán nebo pelyněk. Izraelité používali při výrobě piva i chmel. Chmel byl nazýván kešut nebo kišoš. Starý zákon, který je součástí Bible, uvádí řadu zákazů a příkazů. Jedním ze zákazů je i zákaz pojídání i pití kvašených nápojů. Pivo zde ovšem není výslovně uvedeno. Podle názorů biblistů se tento zákaz požívání kvašených potravin piva a vína přesto týkal. Na rozdíl od vína ale nebylo pivo používáno při starozákonní oběti. Proto pivo tedy zůstalo pro Izraelce pouze druhořadým nápojem.
Pivo v antickém Řecku a Římě
Staří Řekové poznali výrobu piva při svých námořních cestách do Egypta. Autor antických tragédií Aischylos představuje Egypťany jako ty, kdož pijí medovinu vyrobenou z ječmene. Jiný antický básník Archilochos popisuje již v sedmém století před n. l. maloasijskou Frýgii, kde se vyrábělo pivo z namočeného ječného chleba, mnohdy s přídavkem ovoce. Líčí také výrobu piva v antické Thrákii, na území dnešního Rumunska. Nejznámější řecký lékař Hippokrates z Kou (asi 4. st. př. n. l.) používal pivo pouze jako lék proti nespavosti či horečce. Pravidelné pití piva ale Hippokrates nedoporučoval. Filosof Aristoteles, syn jiného starověkého lékaře zkoumal účinky všech tehdy dostupných omamných látek sám na sobě. Učinil sám na sobě velmi zajímavý objev: „… pokud se někdo napije mnoho piva, kácí se směrem dozadu, pokud však pije mnoho vína, kácí se na všechny strany“. Od Řeků se znalost výroby piva rozšířila do Říma, Hispánie, Velké Británie a do dalších zemí. Staří Etruskové a po nich i Římané vyráběli pivo, které nazývali cervisia podle římské bohyně úrody Ceres. Pivo bylo pravděpodobně v Římě nejprve používáno jako lék, obdobně jako v Řecku. Do začátku našeho letopočtu bylo pivo v Římě oblíbeno. Později, v době největší slávy Říma, obliba piva klesla a Římané dávali přednost vínu. Zřejmým důvodem byla oblíbenost piva u barbarů, odvěkých nepřátel Říma. Tak se pivo pro Římany v prvních stoletích našeho letopočtu stalo vhodným pouze pro tzv. plebs, tedy chudinu. Přesto se pivo v Římské říši vyrábělo a samozřejmě konzumovalo, a to hlavně na územích, kde pro pěstování vinné révy nebyly vhodné klimatické podmínky nebo kde nebylo možné víno koupit či ho tam dopravit. Gaius Julius Caesar, římský vojevůdce, si pivo pochvaloval. Své legie nechával zásobovat pivem na svých taženích Evropou, vezl si ho i na tažení do Británie. Měl prý pronést slova: pivo je vážený a mocný nápoj. Římský císař Julianus (332–363) napsal o pivu posměšnou báseň, kde píše: „kdo pije víno, je cítit nektarem, kdo pije pivo, smrdí po kozlu“. Jeho nástupce císař Flavius Valens naopak pivu holdoval. Měl v oblibě zejména pivo Sabazios. Toto pivo bylo pojmenováno po římské provincii Sabaium na území dnešního Rakouska. Odtud se pivo Sabazios na císařský dvůr dováželo. Láska k dováženému pivu vynesla Flaviovi hanlivou přezdívku Sabaiarius. Tato přezdívka se po jeho smrti přenesla na všechny velké pijáky piva a to nejen v Římské říši, ale na všechny, kdož nedokáží odhadnout svou míru.
V příštím díle se podíváme na historii vaření piva v Evropě.
Všechny díly
