Jak si vychutnat Brazílii 2/5
Vydáváme se na jih. První noc je v historickém a poměrně turistickém městečku Paraty, druhá v plážovém letovisku Ihla Comprida, kam přijíždíme v době místních pouličních oslav. Připojujeme se k místnímu veselí, seznamujeme se s místní trangender a gay komunitou, odmítáme prostitutku a ochutnáváme brazilský národní koktejl Caipirinha a také lokální pivo i streetfood. Končíme v karaoke baru, kde dostávám, po mém živém a potleskem oceněném vystoupení na Filipínách, od ostatních zákaz zpěvu. Bydlíme hned u pláže a ráno si užíváme koupání a sílu vln Atlantiku.
Míříme do vnitrozemí. Cesta pokračuje až do Foz do Iguacu, a vzhledem k tomu, že moře je daleko a je opravdu horko, volíme hotel s bazénem. Pobyt se mění v jednu velkou párty a ochutnáváme vše co teče. Na recepci hotelu se pokouším zjistit, zda existuje nějaká turistická výjimka pro překročení hranic, abychom si prohlédli vodopády i z argentinské strany, která je vizuálně zajímavější, protože je zde lépe vidět i Devils throat (Ďáblův chřtán), tedy hlavní proud vodopádu. Recepční mi dle předpokladu vůbec nerozumí a volá kolegu, který anglicky trochu umí. Zjišťuji, že překročení hranic není kvůli Covidu vůbec jednoduché a minimálně zpět do Brazílie by bylo nutné absolvovat další PCR test, Podmínky nutné ke vstupu do Argentiny v hotelu vůbec neznají. Vzhledem k nabitému programu nemáme čas na zbytečné formality.
Odjíždíme na návštěvu vodopádů alespoň z brazilské strany. Na místě nabízejí prohlídku z vrtulníku a to je přesně to co nám může vynahradit uzavřené hranice. Dlouho se nerozmýšlíme. Zkušenost je to zajímavá, neočekávejte ale žádný extra velký adrenalin, pilot není akrobat a drží si od vody odstup.
Absolvujeme prohlídku vodopádů ze vzduchu i ze země. A musím říci, že to opravdu stojí za to. Mohu srovnávat s Viktoriinými vodopády, které jsem viděl před pár lety při návštěvě Zimbabwe. A zde platí jednoduchá pravidlo – záleží na průtoku a tedy na období, kdy je navštívíte. V domě mé návštěvy byl průtok na Viktoriiných vodopádech maximální a po návštěvě areálu jsem vypadal, jako bych právě vyšel ze sprchy. Maximální průtok zde momentálně není. Přesto se jedná o úchvatný pohled na neuvěřitelnou masu vody, která padá dolů. V nabídce je i plavba rychlým člunem až pod vodopády, ale to si nechávám až na budoucí návštěvu Argentiny, protože tohle je jedno z míst, kam se chcete vrátit.
Večer opět probíhá párty u bazénu v hotelu a na další den máme naplánovanou prohlídku hydroelektrárny Itaipu. Bezpečnostní opatření jsou velmi přísná, jedná se o jednu ze dvou největších hydroelektráren na světě a potenciální cíl teroristů. Dílo je to impozantní, během výstavby vzniklo jezero o délce 170 km, hráz má téměř 8 km na délku a 200 m na výšku. Výkon je ekvivalentem 7mi Temelínů. Skutečnou velikost je těžké posoudit ze země, připadáme si tam jako mravenci. Celý areál je obrovský a připomíná dobře udržované golfové hřiště. Samotná elektrárna se pak nachází až 8 km od vjezdové brány.
Pokračujeme v cestě zpět, chceme co nejdříve k moři, ale počasí nám nepřeje, podle předpovědi má několik dnů propršet a proto volíme přímější cestu vnitrozemím, směr Rio de Janeiro a ujíždíme před deštěm. Končíme asi 200 km severně od Ria na pobřeží poblíž letoviska Cabo Frio, na tři dny v plážovém motelu. Podnikáme výlety po okolí, koupání v moři a ochutnávání všeho co jde. Šnorchlujeme a sledujeme zajímavý život pod hladinou, kde jsou jak hejna ryb tak i velké želvy. Ještě, že bydlíme v motelu. Máme tak přilehlou pláž téměř sami pro sebe. Ve městě to vypadá na plážích jako v Bibione v 90kách a to zejména v době Covidu není úplně ideální. Zbývá posledních pár dní, které máme vyčleněné na samotné Rio de Janeiro, ale o tom až zase příště.
Všechny díly
