Samohonka z hoven
Ne, nezbláznili jsme se, jen se snažíme rozvinout jednu myšlenku, se kterou přišel spisovatel Vladimír Vojanovič ve svém, dnes již legendárním absurdním románu – Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Tento román byl také zfilmován. Snímek nese stejný název a jeho režisérem je Jiří Menzel.
Jedná se o výrobu pálenky z exkrementů.
Jde to? A má to vůbec smysl? Co vlastně vznikne?
Obsah románu a filmu
Příjemná komedie o absurdní ironii fungování vlády komunistů na počátku 40. let 20. století.
Škodolibě a ironicky ukazuje absurditu a s tím spojenou zrůdnost, nefungující pro stát, ale jen plnící a upevňující politické ambice jedné osoby s vyvoláváním všeobecného strachu. A anonymní udavačství, pramenící často z pouhé zloby, či závisti. A tak prostý voják Ivan Čonkin (Gennadij Nazarov) je v rámci stráže vržen do zapadlé malé vesnice s názvem Rudá, kde si užívá normálního života s vnadnou Ňurkou (Zoja Burjak).
Píše se rok 1941 a v ruské zapadlé vesničce Rudá způsobí rozruch armádní letadlo, které tu nouzově přistane. Porouchaný stroj zůstává ve vesnici odstaven a je k němu přidělena hlídka. Hlídáním letadla je pověřen prostoduchý vojín Ivan Čonkin, který až dosud pouze vypomáhal v kuchyni a s armádním drilem nemá valné zkušenosti. Dny ubíhají a vypadá to, že armáda na letadlo i na Čonkina dočista zapomněla. Ivanovi to ale nevadí a život ve vesničce si jaksepatří užívá. Zamiluje se totiž do místní pošťačky Ňurky. Ovšem ne celá vesnice je jeho zdejším pobytem nadšena. Předseda kolchozu Golubjev v něm dokonce vidí vyzvědače, je z jeho přítomnosti nervózní a domnívá se, že Čonkin byl do Rudé vyslán na pozorování, že má zjistit, jaké jsou skutečné poměry v jeho kolchoze. A tak netrvá dlouho a na Čonkina přijde anonymní udání na NKVD a věci naberou rychlý spád.
Chování postav jen zvýrazňují absurditu fungování systému, který si liboval v sadistickém odstraňování a vyvolávání strachu. Tu zastupuje kapitán NKVD Miljaga (Sergej Garmaš), lapený bezpáteřností při domělém dopadení. Další zajímavé postavy: ustrašný předseda venkovského kolchozu Golubjev (Vladimír Iljin), čekající na příchod NKVD pro jeho maličkost, Politický agitátor na vesnici Kilin (Valerij Zolotuchin), dbající na zásady osvěty komunismem, židovský obuvník Mojše Solomonovič Stalin (Zinovij Gerdt), libující si v bezradnosti sadistické moci, vesnický fanatický vědátor Gladyšev (Alexej Žarkov), a horlivý generál Drynov (Vjačeslav Molokov).
Drsnost venkova, úchvatné dobývání vesnice při absurdním chytání Čonkina patří k tomu nejlepšímu ve filmu. Ironie, nadhled, absurdita, lehkost. Komedie, natočená podle světoznámého románu Vladimíra Vojnoviče, byla realizovaná v široké mezinárodní koprodukci. Točilo se v bývalém vojenském prostoru Milovice s ruskými herci, kteří byli posléze nadabováni těmi českými.
Více se dočtete zde:
Na kilo hoven kilo cukru
Hláška „Na kilo hoven, kilo cukru“ pochází z česko-rusko-francouzské satirické komedie Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina z roku 1993, kterou režíroval Jiří Menzel podle románu Vladimira Vojnoviče.
Tento legendární recept na domácí samohonku (pálenku) v něm prozrazuje svérázný vesnický samorost a experimentátor Gladyšev.
A právě vesnický fanatický vědátor a experimentátor Gladyšev, kterého ve filmu ztvárnil herec Alexej Žarkov v románu a nakonec i ve filmu experimentuje s výrobou samohonky z exkrementů.
Gladyšev v knize i filmu zastává teorii o koloběhu látek v přírodě a snaží se dokázat, že jelikož člověk konzumuje samé dobré věci, musí být i produkt jeho vylučování plný užitečných minerálů a látek vhodných k další destilaci. V komediálním podtextu jde o ostrou satiru na absurdní sovětské vědecké pokusy té doby.
V tomto příběhu vyrábí domácí destilát z exkrementů svérázný vesnický samorost a amatérský selekcionář Gladyšev, který věří v teorii o „koloběhu hoven v přírodě“.
Když k němu zde hrdina, vojín Čonkin, přijde na návštěvu, Gladyšev ho hostí alkoholem a nechává ho hádat, z čeho je vyrobený.
Hlavnímu hrdinovi, vojákovi Ivanu Čonkinovi, dá pálenku ochutnat. Scéna obsahuje slavný dialog, kdy Čonkin nápoj chválí a hádá, zda je ze zelí nebo z řípy, načež mu Gladyšev s klidem odpoví: „Z hoven, Váňo.“ Poté, co Čonkin zjistí původ alkoholu, se mu udělá špatně.
Jde o satiru a literární nadsázku, která měla ilustrovat absurditu sovětského venkova a extrémní vynalézavost lidí v dobách nedostatku surovin.
Pálenka z exkrementů
Pálenka z hoven (lidově nazývaná „hovnovice“) reálně neexistuje jako běžně vyráběný alkohol, ale jedná se o slavný popkulturní mýtus a vtip pocházející z knižní předlohy a filmu Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina.
Z chemického a biologického hlediska je však takový postup nesmyslný, protože exkrementy neobsahují cukry ani škroby potřebné pro kvašení – alkohol by vznikl pouze ze samotného přidaného cukru a výsledný produkt by byl toxický a nepitelný.
Pálenka z trusu slonů či ptáků
Některé skutečné netradiční pálenky však se zvířecím trusem pouze vzdáleně souvisejí nebo využívají netypické suroviny.
V některých zemích se experimentuje s destiláty z plodin, které prošly trávicím traktem zvířat (podobně jako u luxusní kávy Kopi Luwak). Například v Africe se zkoušela výroba ginu, kde se byliny a plody získávaly z očištěného sloního trusu, v němž zůstaly stoprocentně zachovány aromatické oleje.
Tradiční ovocné pálenky jako je slivovice, hruškovice či třešňovice se v našich krajích vyrábějí výhradně z čistého ovoce bohatého na cukry, další se vyrábějí například z netradičních lesních plodů, jako jsou oskeruše nebo šípky. Exkrementy se však v žádném případě do kvasu nepřidávají.
Závěr
Samohonka z hovna či pálenka z exkrementů žádný smysl nedává a není tak ani důvod vůbec zkoušet něco podobného vyrobit. Je to slepá ulička a absurdita, která se hodí pouze do románu a pak také filmu natočeného podle tohoto románu.
