Opilecké legendy – Smutný komik Jiří Wimmer
Jiří Wimmer patřil ve své době k českým superstar divadelních prken a především televizních obrazovek.
Jeho specifický projev na jevišti byl nezapomenutelný a jeho komediální skeče mnoho lidí dodnes vzpomíná. S Jiřím Wimmerem se ale kromě televizních estrád a silvestrovských večerních show ale táhly i vážné problémy.
Kvůli depresivním stavům a psychickým problémům se často potýkal s alkoholismem a se společenskými výstřelky. Věnoval se taktéž psaní básní, zpěvu, sportu, kreslení a vymýšlení anekdot.
Deprese, kterými trpěl dlouhá léta, utápěl v alkoholu. Několikrát skončil v protialkoholní léčebně, dokonce jednou měl velmi vážnou dopravní nehodu a kvůli alkoholu nakonec i zemřel.
Prý nebyl opilec, byl jen nešťastný. Jiří Wimmer byl smutný komik, který se propil až do dna.
Pojďme si připomenout jeho příběh.
Stručný životopis Jiřího Wimmera
Komik a herec Jiří Wimmer se narodil 21. září 1943 v Praze jako druhorozený syn. Vyrůstal se starším bratrem Vladimírem, později ještě s mladší sestrou Alenou.
Jeho rodina se potýkala s dědičnou zátěží. Jeho matka i starší sestra Alena trpěly těžkými depresemi, které se nicméně u Jiřího dlouho neprojevovaly. Byl pohodovým dítětem, nemoc však o sobě dala později stejně vědět. Alkohol, ke kterému se Jiří začal postupně stále častěji uchylovat, potíže jen zhoršoval.
Trpěl mimo jiné pocitem, že si lidé nepamatují jeho jméno. Věděl, že ho znají a vnímají jako „toho, co vystupuje s Černochem“. Trápil se tím, že je jako herec nedoceněný, a to byl jeden ze spouštěčů jeho depresivních stavů.
Už od mala ovšem vykazoval nadmíru energie a ctižádosti. Svým osobitým humorem dokázal pobavit rozvětvenou rodinu i spolužáky ve škole a čím dál víc inklinoval ke komedii. Velkou úlohu v jeho životě ale hrál i sport, byl nadšeným amatérským tenistou.
Začínal jako třídní komik, hrál v divadelním kroužku. Vystudoval herectví na pražské DAMU, kterou absolvoval v roce 1965. Své první angažmá dostal v ostravském Divadle Petra Bezruče. V Ostravě působil také autorsky v divadélku Waterloo, které bylo za normalizace z politických důvodů zrušeno a dvě sezóny hrál i v ostravském Státním divadle.
S Janem Valou tři roky uváděl pořady hudební skupiny Plavci, vystupoval v liberecké a v osmdesátých letech i v pražské Ypsilonce. V devadesátých letech účinkoval v Prozatímním divadle Františka Ringo Čecha a v Divadle Jiřího Grossmanna.
Nebyl to jenom výborný klaun, ale i kvalitní herec, velmi talentovaný muzikant a kreslíř, básník a sportovec. Bavil ho nohejbal, měl rád ženy, hospůdky, smích, rád vařil. Žil naplno, v pravidelných intervalech hodně pil a podléhal depresím. Prostě taková renesanční osobnost.
Měl rád svobodu. Jakmile ji ztrácel, vzal do ruky láhev s alkoholem. Byl dvakrát ženatý, ale i v manželství si žil svůj život, takže obě skončila rozvodem. Pořadatelé ho zvali na představení, která často nebyl schopen odehrát do konce, na některá se nedostavil vůbec. Vybudoval si pověst problémového umělce.
Jako komik se asi nejvíc proslavil především po jeho úspěšných skečích s Karlem Černochem v pořadech Možná přijde i kouzelník. Když ve svých komických výstupech recitoval Bezručovu báseň Ostrava a prokládal ji mohutným kuřáckým kašlem, sklízel ve všech sálech nadšení.
Hrál v několika filmech, například: Jáchyme, hoď ho do stroje! Jára Cimrman, ležící, spící. Jeho poslední film byl Nebát se a nekrást. Namluvil večerníčky a objevil se v jedné epizodě seriálu Hospoda (r. Jaroslav Dudek, 1996).
Jiří Wimmer se čtyřikrát pokusil o sebevraždu. Poprvé zvolil prášky, podruhé si podřezal žíly, potřetí si propíchl břicho nožem. Počtvrté vzal pistoli. Smrt si ho nakonec našla sama. Zemřel tragicky 24. ledna 2001. Srazil ho autobus ve chvíli, kdy jako obvykle přelézal zábradlí na pražském „Kulaťáku“ v Dejvicích, které odděluje chodník od frekventované silnice. V krvi měl 2,4 promile alkoholu.
Bylo mu 57 let.
Wimmer byl ale také všestranně nadaný umělec, který psal básně, měl pěvecké a hudební nadání, vymýšlel a kreslil anekdoty, rád sportoval a miloval tenis. Kromě toho hrál nohejbal, rád a dobře vařil a těšila ho přízeň něžného pohlaví. Vždycky vykazoval nadmíru energie a ctižádosti a už jako dítě bavil svým osobitým humorem celou rozvětvenou rodinu.
Práce a opilecké eskapády
Postupně si našel spoustu přátel, jedním z nejbližších se stal zpěvák Karel Černoch. Společně vytvořili legendární duo, jež vyváženě kombinovalo Wimmerovu rozpustilost a Černochovu prkennost. Diváci je zbožňovali a Wimmer zase zbožňoval úsměvy, které dokázal vykouzlit lidem na tváři.
Černoch s Wimmerem nechyběli snad v žádném díle populárního zábavného cyklu Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera. Jeho lekce maďarštiny či houslí v pořadu Možná přijde i kouzelník společně se zpěvákem Karlem Černochem udělaly z Jiřího Wimmera bavičskou superstar.
Wimmer se v posledních letech života utápěl v alkoholu, měl pocit, že je nedoceněný. Přitom vystupoval právě se Sobotou a dalšími třeba v pořadu televize Nova Senzibilshow, objevoval se i v pořadech České televize a dalších.
Toužil však dokázat víc. Sepisoval si vlastní scénky a byl připraven rozjet vlastní televizní show. Žádná stanice mu to však nedopřála, a tak alespoň zkoušel své komediální skeče prodat. Nikdo neměl přílišný zájem, a když ano, scénku trochu pozměnil, a okradl ho o autorství.
Jiří Wimmer trpěl celý život. Trpěl depresemi, které se marně pokoušel marně utopit v alkoholu. Z alkoholismu se opakovaně léčil, nicméně neúspěšně. Třikrát se léčil z alkoholové závislosti v léčebně, ale nikdy se z ní nevymanil úplně. V 80. letech měl vážnou autonehodu, když usnul za volantem a naboural do stromu. A nedařilo se mu ani ve vztazích, dvakrát sice stanul před oltářem, ale obě manželství skončila rozvodem.
Diváky rozesmíval svými eskapádami často až k slzám, sám ale nad sebou v ústraní plakal hořce a doopravdy. Jiří Wimmer si navzdory přízni publika připadal zoufale osamělý a nedoceněný. Na své čím dál častější deprese znal jediný „lék“, a to alkohol. Dopřával si ho hojně, až to začalo vadit v jeho herecké práci.
Wimmer prožíval klasický příběh komika, který rozdává radost, a sám se topí v depresích. Na jedné straně vymýšlel legraci, na straně druhé padal čím dál níž nejenom do hlubin duševní nemoci, ale i závislosti na alkoholu. Čas od času se ale talentovaný herec a scenárista přece jen sebral. Léčil se pod odborným dozorem a pak dokázal i několik měsíců abstinovat. Jenže když se znovu prohloubily osobní starosti například s partnerkou, zase je řešil basami piva.
Jindy zase stačilo, když mu někdo nabídl skleničku. To bylo to silnější než on. Pohyboval se neustále mezi lidmi, kteří ho zvali na pivo, byl v bludném kruhu.
I před svým skonem si dal pár půllitrů. Pod vlivem alkoholu pak nešťastně přecházel silnici mimo přechod na Vítězném náměstí v Praze-Dejvicích, údajně dokonce přelézal zábradlí a připletl se do cesty projíždějícímu autobusu. Jeho zranění byla natolik fatální, že byl na místě mrtev. Zůstala po něm dcera Míša, kterou měl se svou bývalou manželkou Sváťou.
Zázračné zbohatnutí ho zničilo
Jiřího Wimmera paradoxně nakonec zničilo nečekaně nabyté bohatství.
Po roce 1989 restituoval dům v Železné ulici u Staroměstského náměstí. Dole v domě pronajímal obchody a nájemné mu najednou dost vynášelo, skoro sto tisíc měsíčně, což byly v té době obrovské peníze. Když se mu takto bezpracně dostal do ruky takový majetek, nezvládl to, zvlčil, nic ho nenutilo k práci, a to ho zničilo. Prostě to pro něj nebyla výhra.
Wimmer čím dál víc propadal alkoholu a bylo velmi obtížné s ním vystupovat. „Když přišel na jeviště, jen se klátil a po představení se kolegům následně za své chování omlouval.
Kromě prohloubení zděděné deprese pití Wimmerovi pošramotilo už tak nejistou kariéru. Všude chodil pozdě, někdy nechal čekat i samotné diváky, nikdo se na něj nemohl stoprocentně spolehnout, a nabídky přestaly chodit. Stal se tak postupně nejsmutnějším českým komikem.
A tak se ocitl v bludném kruhu. Kolem sebe sice rozdával radost a smích, ale jako spousta dalších komiků se utápěl ve smutku. Problémy řešil alkoholem, což neslo své následky. Kromě prohloubení zděděné deprese mu nadměrné pití pošramotilo už tak nejistou kariéru.
Wimmer chtěl vždycky bavit publikum, ale zároveň toužil po velkých charakterních rolích. Ty ale nepřicházely. Je možné, že právě absence těchto nabídek v něm vyvolávala dojem, že si jeho talentu nikdo pořádně neváží.
