Historie chmelařství v českých zemích 5/6

Publikováno: 3. 12. 20226. 5. 2023 Autor: Jan Chmelař

České a žatecké chmelařství mezi léty 1918 a 1945

Po I. světové válce, rozpadu Rakouska–Uherska a vzniku Československé republiky nebyla počáteční situace českého chmelařství jednoduchá. Plochy chmelnic byly v průběhu válečného konfliktu značně zredukovány. Z 15.378 hektarů chmelnic v celých Čechách v roce 1913 zbylo v roce 1919 jen 8.540 hektarů.

Žatecko se po vzniku Československa opět zaměřilo na obnovu svého chmelařství. Chyběla však zkušená pracovní síla a půda ve chmelnicích byla vyčerpána nedostatkem statkových hnojiv, způsobeným značným úbytkem hospodářských zvířat. Kvůli nedostatku pracovních sil bylo obdělávání chmelnic zanedbané a konstrukce chmelnic neobnovované. Válkou značně utrpěly i chmelařské organizace i obchod s chmelem.

Výhodou žateckého chmelařství naproti tomu byly veliké zásoby chmele skladované a neprodané během 1. světové války, které bylo možno rychle uplatnit na poválečném trhu. V obchodě se samozřejmě navazovalo na tradiční kvalitu a zvláště dobré jméno a oblíbenost žateckého chmele.

Postupně docházelo k obnovení chmelařských organizací a vytvoření základních struktur řízení nového státu a činnost všech odborných chmelařských složek se vrátila k normální práci. Do pěstitelského a zpracovatelského odvětví nastoupila další, nová generace chmelařů.

Český a německý odbor Jednoty chmelařské v Žatci se spolu se státní správou soustředil na přípravu zákona o povinném (obligatorním) známkování chmele. Ten byl vydán jako tzv. druhý provenienční zákon č. 297/1921 Sb. dne 12. 8. 1921 a navázalo na něj ještě příslušné nařízení vlády v roce 1922.

Nová legislativa přinesla jednotné označení chmele. Označování chmelařských oblastí, původně dobrovolné, bylo změněno právě tímto zákonem na povinné označování chmelařských poloh v rámci oblastí. Byl odstraněn pojem okresního a krajského chmele a byl zaveden jednotný „žatecký chmel“.

Český chmelařský spolek republiky Československé, dříve s označením „pro Království české“, po rozporu s nejvýznamnějším chmelařským organizátorem, pedagogem a konzulentem Antonínem Mohlem (1859 – 1924) a jeho odchodu ze všech funkcí, roku 1919 zvolil nové předsednictvo a začal shromažďovat podněty a názory chmelařů a podávat návrhy na jejich řešení. Problematika se týkala vymezení chmelařských oblastí, specializovaného školství, cel, tranzitních skladišť apod. V roce 1917 založená Česká společnost pro nákup a prodej chmele v Žatci a její sesterská Německá chmelařská obchodní společnost (Die Deutsche Hopfenverkehrs-Gesellschaft) začaly rovněž rozvíjet svoji činnost.

Ministerstvo zemědělství v rámci vybudování státního zemědělského výzkumu zřídilo v nedaleké vesnici Deštnice roku 1925 Státní pokusnou zemědělskou stanici, od roku 1936 vedenou jako Výzkumná stanice chmelařská. Zde začal od roku 1927 významný šlechtitel Karel Osvald (1899 – 1948) zušlechťovat původní krajové odrůdy českého chmele. Ty potom ve druhé polovině 20. století, jako tzv. Osvaldovy klony, zaujaly rozhodující podíl na ploše chmelnic a v produkci českého chmele.

Organizace „Jednota žateckých obcí chmel pěstujících“, sídlící neustále od roku 1891 v Žatci, byla změněna na „Svaz obcí Žatecka produkující chmel“, zkráceně „Hopfenbau – Verband“. Tato organizace sdružovala v roce 1929 rekordních 11.000 producentů chmele z 237 obcí na německé jazykové straně a ze 116 obcí z české jazykové oblasti.

Po kratším období konsolidace v poválečném období došlo v létech 1923 až 1929 ke krátké konjunktuře a rozšíření ploch chmelnic. Plocha chmelnic se vyšplhala v roce 1929 na 17.264 ha.

Zatímco ceny chmele kulminovaly v roce 1924, kdy se za 1 celní cent platilo až 5.000 Kč, potom vlivem rostoucí produkce začaly ceny chmele klesat. Prodejní cena chmele v roce 1928 nepokryla náklady na jeho česání a sušení. Pak dále vlivem celosvětové nadprodukce došlo k výraznému poklesu zájmu o chmel a posléze v důsledku světové hospodářské krize v letech 1929 – 1933 ke katastrofálnímu propadu cen chmele hluboko pod výrobní náklady.

Pokles cen chmele ze sklizně roku 1928 vyvolal ve všech důležitých produkčních oblastech na světě úvahy a tendence k omezení pěstebních ploch a průběžné regulaci výměr i trhu s chmelem. Totéž se týkalo Žatecka.

Krize v českém zemědělství se nejvíce projevila právě na chmelařství, převážně závislém na odbytu na zahraničním trhu. Pro žatecké chmelařství nastala mimořádná situace, neboť zdejší chmel se z 60 až 85 procent vyvážel. Na negativním stavu se částečně podepsal i zákon o prohibici zavedený ve Spojených státech amerických.

Dopad hospodářské krize na české chmelařství byl proto drastický. Z plochy 17.264 ha v roce 1929 klesla výměra v roce 1932 na 9.856 ha. Nastalo zhroucení cen, které vyvrcholilo v roce 1931, kdy průměrná cena chmele za 1 celní cent činila pouze 229 Kč. Část chmelnic zůstala neočesána a na podzim se podřezala a spálila.

Hospodářská krize zvýšila nezaměstnanost, která vedla k poklesu koupěschopnosti většiny obyvatelstva. Situaci zhoršil nucený odběr vlastních chmelů a zavedení vysokých dovozních cel ve státech, které dříve český chmel pravidelně odebíraly, zejména v Německu. V roce 1933 bylo v Žatci registrováno 150 obchodníků s chmelem. Z nich pouze 10 bylo české národnosti.

Pro chmel nejlepší kvality nebyl odbyt a sklady v Žatci zůstávaly plné. Ceny chmele se rychle měnily, někdy až z hodiny na hodinu. K řešení odbytové krize, zejména k hlídání ceny, kvality a tím o pověsti chmele, byl za podpory vlády po sklizni v roce 1930 zřízen Československý chmelařský syndikát s.r.o. se sídlem v Žatci.

Neprodejný chmel byl prostřednictvím společností, blízkých českému a německému odboru Jednoty chmelařské v Žatci, vykoupen, zničen a současně snížena a pak regulována plocha chmelnic. Tak došlo k vykoupení a zničení celkem 50.000 celních centů chmele. Obdobné řešení bylo přijato i v sousedním Německu.

Žatec se v období mezi válkami dále specializoval na sledování kvality svého chmele a obchodní činnost. Již ve druhé polovině 20. let 20. století došlo k přípravě výstavby nové známkovny chmele se skladišti v Žatci. Budova byla slavnostně otevřena 5. října 1929. Mezi léty 1930 a 1931 byla ke známkovně přistavena správní budova pro chmelařské instituce.

V roce 1932 byl z iniciativy německých chmelařů v areálu známkovny chmele vybudován pomník s reliéfy tří význačných německých chmelařů, organizátorů žateckých chmelařských a zemědělských spolků konce 19. a počátku 20. století. Byli to Hans Damm (1860 – 1917), Theodor Zuleger (1858 – 1929) a Josef Fischer (1852 – 1941). Pomník byl ale při pozdějších stavebních úpravách areálu bohužel zrušen.

Architektonicky reprezentativní správní budova známkovny chmele, nyní chmelařského oddělení Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského, se stala sídlem hlavních chmelařských institucí v Žatci.

15. srpna 1930 se v Žatci uskutečnil VIII. Mezinárodní chmelařský kongres.

Další pokrok v terénu nastal v době, kdy byly pro nové drátěnkové chmelnice vyvíjeny speciální radlice pro orbu. Od 20. let byly zavedeny postřikovací stroje proti škůdcům, nejprve potažní, později i motorové.
Kromě inovací v sušení chmele docházelo i k rychlému zlepšování technické a energetické vybavenosti zemědělských hospodářství, produkujících chmel. Hlavními zdroji energie pro pohon nářadí a strojů i přesun a dopravu hmot ve chmelařství zůstávala síla lidských rukou a tažná síla koní a skotu. Stále častěji se ale začaly i v zemědělství objevovat spalovací motory pro pohon stabilních strojů a pro tah či pohon pracovních strojů na polích, ve chmelnicích a pro přepravu hnojiv, sklizně a produktů.

Potřebné chmelařské nářadí většinou zhotovovali a dodávali místní kováři a některé menší výrobny a továrny, např. Hans Schuldes. V Žatci byla místními řemeslníky a podnikateli vyvíjena řada variant zcela specifických pomůcek pro zavěšování motouzů a drátků na konstrukci chmelnic, tzv. vlčky, želízka, veverky, kukačky. Dále to byly pomůcky ke kotvení drátků, nářadí ke stavbě konstrukcí chmelnic, přístroje k poprašování a postřikování při ochraně před škůdci a nemocemi, nádoby a voznice na vodu, postřiky a močůvku.

Stále přetrvávala velká potřeba dělníků pro hlavní sezónní práce. V nových sociálních a pracovních podmínkách vznikaly nové situace a problémy při najímání česáčů a uzavírání pracovních smluv. Bylo potřeba řešit odměny zprostředkovatelů, ubytování, dopravu, stravování apod. Rozvíjely se související služby ve městě, včetně ubytovacích kapacit různého standardu i peněžní služby nových bankovních domů. To vše i během hospodářské krize, nebo v pokrizovém období.

Od začátku 20. století se rychle rozšířilo sušení chmele ve vytápěných sušárnách. Nejrozšířenější byly Linhartovy a Vltavského sušárny, zejména na Rakovnicku, Žatecku a Podbořansku. V některých oblastech to byly Löschnerovy sušárny, záhy modernizované podle systému Linhart. V roce 1942 se odhaduje počet sušáren v regionu na dva tisíce.

Místy se uplatnily sušárny s názvem Saazia, vyráběné v Bílině. Paralelně byly užívány Kreislovy sušárny z Kněževsi či sušárny Václava Kurky z Loun. Přitom poměrně dlouho se stále využívalo i sušení chmele v lískových sušárnách.

Výrobci produkovali sušárny o různém výkonu a velikosti podle potřeb pěstitelů a později je vybavovali novějšími technickými doplňky. Taková modernizace probíhala i ve skladech a balírnách chmele v Žatci. Byly přistavovány a vestavovány komory k síření chmele, které se rovněž používaly k přesoušení chmele svezeného z venkova do skladů. Docházelo též k postupnému vybavování vícepodlažních objektů již elektrickými výtahy a hydraulickými lisy.

Ochrana chmele se v období mezi válkami konstituovala jako samostatný obor. Došlo k systematickému využívání poznatků přírodních a technických věd a k jejich aplikaci při pěstování i zpracování chmele. Samosprávné chmelařské organizace dospěly po těžké odbytové krizi k poznání nezbytnosti regulace pěstování i obchodu s chmelem. Postupně došlo k vytvoření vhodných tuzemských i mezinárodních institucí zajišťujících snížení případných rizik pro pěstitele i obchodníky. V neposlední řadě bylo důležitým trendem meziválečného období nahrazování energie lidí a zvířat častějším uplatňováním motorů a různých mechanismů při pěstování chmele i jeho zpracování. Zákon o povinném známkování chmele a úpravě a rozsahu jeho pěstování, přijatý v Československu v roce 1934, vyplynul z potřeby předcházet výrobním a odbytovým krizím ve chmelařství, ze záměru podpořit české chmelařství a zpřesnit chmelařské oblasti.

Podle tohoto zákona podléhal veškerý chmel, vypěstovaný v daných oblastech, povinnému známkování, tedy označení dle původu a ověření veřejnou známkovnou příslušné oblasti. Tato povinnost byla uložena bez ohledu na to, zda bude chmel vyvezen nebo se spotřebuje v tuzemsku. Nad veškerým obchodem s chmelem a jeho cestou od pěstitele až ke spotřebiteli bděly a přísně dohlížely orgány veřejné známkovny chmele v Žatci a na východní straně dnešního Ústeckého kraje v Úštěku a Dubé.

První označení místního původu probíhalo přímo ve chmelařských obcích, kde chmeloví důvěrníci známkovny opatřili zašité žoky s usušeným chmelem producentů plombami se svým úředním otiskem a označovacími štítky, na nichž byla uvedena země, oblast, obec a běžné číslo. Na každý takový žok byla vyhotovena průvodní listina, vážní list.

Další technologické postupy nebo úkony na takto označeném chmelu, jako například dosušování, třídění, síření a přebalování, mohly být prováděny pouze ve skladech a balírnách obchodníků s chmelem, ale vždy se souhlasem a pod dohledem pracovníka známkovny.

Příslušná známkovna a další dohlížející orgány měli právo kdykoliv vstoupit do skladů a balíren a nahlížet do dokumentace, aby mohli zjistit, zda se neprovádějí nedovolené manipulace s chmelem.

Když byl chmel v balírně a skladu chmele připraven k expedici do pivovaru, dostal od známkovny předepsané ověřovací označení a pečetní známku otiskem příslušných šablon.
Ověřovací listina, tedy písemný doklad, obsahoval údaje o výrobní obci, odrůdě, síření, přebalování a celkové váze, protože ověřovací listina nebo certifikát mohl být vydán až na 50 kusů balení.

V roce 1938 vydali František Zima (1883 – 1961) a Václav Zázvorka (1903 – 1976) publikaci Chmelařství, která sloužila jako učebnice pro vyšší hospodářské školy.

Se stále vzrůstající silou Sudetoněmecké strany (SdP) stoupaly požadavky členů německého odboru Jednoty chmelařské v Žatci. V červnu 1938 SdP zvítězila v žateckých obecních volbách. Do té doby klidný venkov se rozhořel spory mezi českými a německými pěstiteli a přidali se i obchodníci. V roce 1938 začali němečtí obchodníci a nakupovači chmele úplně bojkotovat české pěstitele a po sklizni na konci léta nakupovali chmel pouze od členů SdP. Pokud nakonec nakupovali od českých pěstitelů, nutili je k cenám nesrovnatelně nižším, než pro německé pěstitele a k označování chmele i vážních listů v němčině.

Po Mnichovské dohodě roku 1938 připadlo české pohraničí, včetně Žatce Německu a téhož roku většina Čechů ze Žatce odešla. Do ciziny odcházeli již ve 30. letech z obav z budoucího vývoje i bohatší místní Židé. Po zabrání pohraničních území republiky – Sudet a jejich přičlenění k Velkoněmecké říši v podzimních týdnech roku 1938 zůstalo na zbylém území republiky a později, od března 1939, německého Protektorátu Čechy a Morava asi jen 4 120 hektarů chmelnic. Nedotčena zůstala oblast roudnická a tršická.

Z Žatecké chmelařské oblasti bylo územně „ukrojeno“ 64% plochy chmelnic. Vznikla německá oblast žatecká pro Sudety a česká oblast žatecká pro okleštěný český stát. Česká Žatecká známkovna se přestěhovala do vesnice Milostín, jižně od Žatce v území Protektorátu, produkčně rovněž součást Žatecké chmelařské oblasti. V Žatci zůstala známkovna německá. Nedošlo k žádnému finančnímu vyrovnání, němečtí úředníci odepřeli vydání jakékoliv finanční hotovosti. Český odbor Jednoty chmelařské přesídlil do Loun.

Výzkumná stanice chmelařská v Deštnici na Žatecku byla přestěhována do Rakovníka a některé další instituce a firmy do Loun a do Prahy.

Norimberské zákony vyloučily z žateckého chmelového hospodářství židovské pěstitele i obchodníky. Jejich majetek, sklady a balírny chmele, pokud nebyly prodány nebo předány již dříve, převzaly německé žatecké obchodní firmy. Jednalo se o cca 60 skladů a balíren v hodnotě 60 miliónů Kč v tehdejší měně. Proběhlo to velmi jednoduše. Původní majitelé, většinou němečtí a čeští Židé, byli „vymazáni“ a pro jednotlivé budovy skladů a balíren byli určeni příslušní komisaři. Němcům a německým firmám připadly i majetky českých chmelařů, vyhnaných ze Žatecka po zabrání pohraničních území.

Za II. světové války došlo k podstatné redukci výměr chmele. Chmelařství, stejně jako celé zemědělství a národní hospodářství bylo uzpůsobeno potřebám Německé říše.

V zabraném území byly chmelařské oblasti navázány na říšskoněmecké organizační struktury. V Protektorátu Čechy a Morava byly české zemědělské organizace zrušeny nebo začleněny do Svazu zemědělství a lesnictví zřízeného okupační mocí. Tzv. protektorátní chmel se nesměl dovážet do Velkoněmecké říše. Plocha chmelnic v žatecké oblasti od roku 1938 do roku 1945 poklesla téměř o čtvrtinu z 8 756 hektarů na 6 682 hektarů. Tato plocha byla přísně kontrolována a žádný pěstitel si kvůli přísným postihům nedovolil stanovenou plochu a stanovený počet rostlin chmele překročit. V této době však již pěstitelská veřejnost znala tzv. Osvaldovy klony, zvláště pak klon 126, který byl výnosnější, pozdnější a odolnější proti chorobě chmele, peronospoře. Proto bylo častým jevem té doby, že tento klon byl vysazován mezi porosty běžného žateckého chmele.

Pro český chmel sloužila dvě tzv. „přebalovací skladiště“, v Roudnici nad Labem a v Chlumčanech.

Po dobu války platil zákaz zřizování nových živností a nevznikaly tedy ani nové chmelařské podniky. Obchod s chmelem stagnoval a vývoz takřka ustal.

Zdroj: Muzeum chmele Žatec