Havlova Audience – Hra u které dostanete chuť na pivo

Absurdní divadelní hra audience patří k tomu nejlepšímu a nejznámějšímu, co dramatik Václav Havel vůbec kdy napsal. Možná se to nezdá, ale už je to více než 50 let od premiéry. Pojďme se podívat na okolnosti jejího vzniku a dobové recenze.

Jak to vše začalo

Na začátku léta 1975 Václav Havel sepsal svou divadelní hru Audience z pivovarského prostředí. Sám byl pak překvapený, jaký úspěch toto jednoaktové tragikomické absurdní drama mělo.

Audiene je patrně nejrychleji sepsaná Havlova hra. Jak sám několikrát řekl, vznikla „ze dne na den“. Jednoaktové absurdní drama Audience, k jejímuž sepsání se Václav Havel inspiroval z práce v trutnovském pivovaru, má ale ještě další nej. Je to nejpopulárnější a také nejhranější Havlova hra.

Hrála se snad po celém světě. A měla ohromný úspěch, který Václava Havla upřímně velmi překvapil, protože on sám jí za své vrcholné dílo nepovažoval.

Hra Audience je postavena na dialogu dvou osob:

• První je spisovatel Ferdinand Vaněk, kterého sleduje StB a který je nucen pracovat jako pomocný dělník v pivovaru, kde „přikuluje“ pivní sudy.

• Druhou postavou je jeho nadřízený sládek, kterého tajná policie tlačí k tomu, aby na Vaňka donášel.

Režimu nepohodlní autoři

Hra vznikla vlastně díky opakovaným schůzkám skupiny zakázaných autorů, kteří se potkávali na různých chatách. Patřil do ní Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, filozof Karel Kosík a právě Václav Havel.

V této uzavřené společnosti bylo zvykem, že si předčítali, co právě vytvořili, když už jim komunistický režim nedovolil vydávat díla knižně. Vaculík tak například představoval své fejetony. Když se ale blížilo další setkání, tentokrát u Václava Havla na chalupě na Hrádečku u Trutnova, uvědomil si hostitel, že nemá napsané vůbec nic, co by hostům přečetl.

Václav Havel v první polovině sedmdesátých let neprožíval zrovna příjemné období. V tvůrčí práci se mu příliš nevedlo, byl odloučen od kulturního světa, jeho díla byla v Československu zakázaná, žil z honorářů ze zahraničí. Většinu času trávil právě na své chalupě, kde se věnoval jejímu zvelebování. Do Prahy příliš nejezdil. Zlom nastal poté, co v roce 1974 nastoupil jako dělník do trutnovského pivovaru.

„Pracoval jsem tam jako pomocný dělník. Šel jsem tam z finančních důvodů – neměli jsme tehdy peníze na živobytí. Teď už zas nějaké peníze máme, tak tam nejsem. Rozhodně jsem tam nešel tedy ‚poznávat život‘ nebo přesvědčovat své okolí a sebe o tom, že mi nevadí koulet po dvoře sudy nebo vstávat ve čtyři hodiny. Takovou hru ‚na dělníka‘ já neuznávám a různé ‚tvůrčí brigády‘ spisovatelů do továren mi vždycky byly k smíchu,“ řekl Václav Havel v roce 1975 v rozhovoru s Jiřím Ledererem, který později vyšel v knize České rozhovory.

V pivovaru pracoval asi tři čtvrtě roku. Bylo to pro něho nové a svým způsobem inspirující prostředí.

Absurdita, která pobaví

Dlouholetá Havlova sousedka z Hrádečku a spolupracovnice Anna Freimanová, která se s ním seznámila v polovině sedmdesátých let, se po listopadu 1989 dokonce stala Havlovou tajemnicí – nejprve v kanceláři na Rašínově nábřeží v Praze, poté se „přestěhovala“ na Pražský hrad. Od roku 2011 pracuje v Knihovně Václava Havla.

Havel o zkušenosti z pivovaru v už citovaném rozhovoru s Ledererem řekl: „Poznal jsem z vlastní zkušenosti situaci, v níž jsou ostatní pivovarští dělníci. Totiž situaci člověka, který pracuje v pivovaře proto, že musí, a nikoli proto, že se mu zachtělo ‚poznávat život‘.“

Audience původně vznikla právě pro skupinu, s níž se Havel scházel. „Tvrdil, že ji napsal ze dne na den pro pobavení svých přátel,“ vzpomíná Anna Freimanová. Už tehdy, v úzké skupině literátů, mělo toto nedlouhé drama velký úspěch.

A neuplynul ani rok, když Audienci uvedl ve světové premiéře slavný vídeňský Burgtheater – rakouské národní divadlo a jedno z nejvýznamnějších německojazyčných divadel vůbec. O to se postaral Havlův německý umělecký agent a současně velký obdivovatel Klaus Juncker.

Česká premiéra

Českou premiéru si Audience odbyla v létě 1977, i když se někdy mylně uvádí, že to bylo už o rok dříve. Stalo se to ve stodole u Krobů na Hrádečku před asi dvaceti až pětadvaceti diváky – nejbližšími známými. Ostatně právě Andrej Krob si v premiéře zahrál: Havel hrál Ferdinanda Vaňka, Krob pivovarského sládka. Ale nebyl jediným.

„Můj muž se domluvil s Janem Hrabětou a Janem Kašparem a připravili si na Václava takovou habaďůru,“ vypráví Freimanová. Ve hře opilý sládek několikrát odchází na záchod. Jenže při premiéře na Hrádečku se pak ke stolu s Havlem-Vaňkem vrátil pokaždé někdo jiný – Kroba postupně nahradili právě Hraběta s Kašparem. A nakonec se na scéně sešli všichni tři.

Havla to pobavilo, ale ze své role rozhodně nevypadl a pokračoval, jak mu jeho vlastní text přikazoval. „Ale usmíval se pod vousy,“ vzpomíná Freimanová, která na představení nemohla chybět. A dodnes na to má příjemné vzpomínky. „Byl to celý příjemný víkend,“ říká. Jeho součástí byla například i výstava Kašparových fotografií, které byly rozvěšené po stodole.

Oběť režimu

Dva roky po české premiéře vyšla také legendární gramofonová nahrávka Audience s Václavem Havlem a Pavlem Landovským. „Točila se ve studiu hudebníka Vladimíra Merty, režisérem byl Lubomír Pistorius,“ uvádí Freimanová. Desku v roce 1979 vydalo nakladatelství Šafrán ve Švédsku, nahrávka se pak coby samizdat šířila „tajnými kanály“ po Československu.

Ačkoli se často uvádí, že v postavě Ferdinanda Vaňka popisuje Václav Havel sám sebe, on to popíral, i když uznával, že postava jeho hry má některé jeho rysy. „Nebylo to ale jeho alter ego,“ potvrzuje Freimanová.

Podle ní Audience ukazuje, že v mnohem horší situaci se nachází pivovarský sládek než intelektuál Vaněk, přestože ho sleduje StB a musí dělat podřadnou práci. Jenže na rozdíl od sládka má už svou životní situaci vyřešenou. Hůře je na tom paradoxně sládek, kterého tajná policie nutí ke spolupráci. „Vaněk se jen utvrzuje, že nechce být součástí totalitního režimu, jehož obětí je právě pivovarský sládek,“ konstatuje Freimanová.

A co to pivo?

Pivo se pije v celé hře a to opravdu až v absurdním množství. Ovšem zde si herci pomohli známým trikem, upraveným půllitrem, jeho obsah je mnohem menší, než se na první pohled zdá. Pozorní diváci si toho mohou všimnout, vždy, když si sládek nalévá další pivo z láhve do půllitru.

Ovšem pivo zde konzumuje výhradně sládek, který si také během celé hned několikrát odskočí na toaletu, přičemž je zcela zřetelně slyšet jak močí.

Závěr

Havlova hra audience nepatří k dílům, které časem zrají k dokonalosti. Ostatně Václav Havel nebyl žádný Shakespeare a tak tato hra dnes už mladší generaci příliš nezaujme, protože k jejímu pochopení je potřeba zažít na vlastní kůži dobový kontext.

Odborníci se také shodují, že Václav Havel patří k přeceňovaným autorům, zejména s ohledem na jeho následnou politickou kariéru. Jeho tvorbu považují spíše za průměrnou a hra Audience je považována za vrchol jeho tvorby pro svojí absurditu, dobový kontext a snadnou pochopitelnost. Mnozí také tvrdí, že se jedná o celkem slušnou dobovou komedii, která nastavovala zrcadlo tehdejšímu režimu.

Ostatně posuďte sami – najdete zde video z představení s jejími nejslavnějšími protagonisty – Pavlem Landovským a Josefem Abrhámem.