Protialkoholní kampaně v Sovětském svazu

Rusové, či dříve Sověti měli s konzumací alkoholu vždy velký problém. Dalo by se říci že pití alkoholu je tam považováno za existenciální záležitost. Není to otázka posledních pár let, ale trvá to již celá staletí. A podle toho jak byl režim tuhý, tak častěji či méně často přicházel s omezeními a restrikcemi na alkohol.

„Neřest opilství převládá mezi tímto lidem ve všech třídách, světských i církevních, vysokých i nízkých, mužů a žen, mladých i starých. Nikdo z nich si nikde, nikdy a za žádných okolností nenechá ujít příležitost k popíjení.“

Adam Olearius, německý cestovatel ze 17. století.

Vodka

Předpokládá se, že destilace vodky se v zemi rozšířila během druhé poloviny 15. století. Oblíbený tradiční nápoj Rusů a stejně tak také Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a také Finů. nebo Poláků se doslova stal ruským prokletím a také nechvalně známým symbolem opilství. Enormní konzumace vodku je pro Rusko typická již po staletí.

„Nezáleží kolik koupíš vodky, stejně pro ní půjdeš dvakrát.“

Ruské přísloví.

Historie Ruska je historií alkoholismu

Podle známé alkoholické legendy dokonce velkokníže Vladimír I. Veliký v roce 986 n. l. přemýšlel, jaké by měl přijmout pro Kyjevskou Rus náboženství a islám prý odmítl právě kvůli zákazu pití alkoholu.

O pár století později pak ruský car Ivan Hrozný v alkoholu spatřil příležitost plnit státní pokladnu, a tak ve 40. letech 16. století zakládal první kabaky, což byly předchůdci pozdějších hospod.

Domácí výroba pálenek byla velmi přísně trestána, přesto se hojně rozšířila se po celé zemi.

Později Vladimír Iljič Lenin považoval alkoholismus za nemoc, neřest a možnou překážku v budování komunismu. Sám byl abstinent a dle jeho slov proletariát nepotřeboval opojení, protože svůj nejsilnější stimulant k boji čerpal ze své třídní pozice a z komunistického ideálu; a co bylo potřeba, byla jasnost, jasnost a ještě jednou jasnost.

Ve 20. letech 20. století nezákonnou domácí destilací zabývala až třetina venkovských domácností v Sovětském svazu. Do roku 1940 v zemi existovalo více obchodů prodávajících alkohol než všech obchodů s potravinami dohromady.

Výroba vodky se mezi lety 1940 a 1985 více než zdvojnásobila (piva se vyprodukovalo více než čtyřnásobně a vína osminásobně). Není divu, že zvyšující se objem konzumovaného alkoholu znamenal důležitou součást státního rozpočtu. Na konci 80. let pocházelo více než 40 % všech státních příjmů z daní a prodeje alkoholu. Zároveň některé odhady uváděly prodej vodky na 15–20 % hodnoty veškerého maloobchodního obratu.

Čtyřikrát vyšší spotřeba alkoholu mezi lety 1940-1980 se však významným způsobem projevila v dopadu na společnost. Doprovázela ji deprese způsobená nízkou životní úrovní, neudržitelným socioekonomickým systémem a rozšířenou apatií mezi občany.

Jedna nezávislá studie odhadla, že 15 % sovětské populace v 80. letech bylo možné označit za alkoholiky. Odhaduje se, že úroveň spotřeby odpovídala přibližně 90–110 lahvím vodky ročně na každého dospělého muže.

Nadměrné pití představovalo největší příčinu zvýšené rozvodovosti. Koncem 70. let klesla průměrná délka života mužů na pouhých 61 let (v USA 70 let, v Československu 67 let). Na základě podrobných výzkumů došlo mezi lety 1960 a 1987 v SSSR k úbytku populace v důsledku alkoholismu o přibližně 30–35 milionů osob. 74 % všech vražd z počátku 80. let bylo spácháno pod vlivem alkoholu a obdobná čísla platila pro případy znásilnění. Ve stejné době 75–90 % absencí v práci souviselo s pitím.

Ekonomická produkce klesla až o 30 % po víkendech a výplatních dnech. Podle odhadů byly ekonomické ztráty v 80. letech trojnásobně vyšší než finance přijaté prostřednictvím daní z alkoholu. Politické vedení SSSR tak stálo před poměrně neřešitelným problémem.

Kampaně proti alkoholu vedli už sovětští vůdci Nikita Chruščov (1958) a Leonid Brežněv (1972). Dne 5. května 1985 zveřejnil Ústřední výbor KSSS v čele s Michailem Gorbačovem ve všech sovětských novinách rozhodnutí s názvem „O opatřeních k překonání opilosti a alkoholismu“. Od 1. června obchody nesměly v pracovní dny prodávat vodku nebo víno před 14. a po 19. hodině, restaurace již nesměly prodávat tvrdý alkohol a oficiální věk pro pití se zvýšil z 18 na 21 let.

Prodej alkoholu v blízkosti továren, vzdělávacích institucí, nemocnic a letišť byl zakázán úplně. Razantně se snížila státní produkce vodky a tvrdého alkoholu vůbec. Postupně došlo k likvidaci 140 tisíc hektarů vinic, a to hlavně na území dnešní Moldávie, Gruzie a Arménie. Znatelně došlo i ke zdražení vodky, likérů a koňaku – v roce 1985 o 25 % a v roce 1986 o dalších 25 %. Vedle toho došlo k zavedení přísných sankcí za veřejné opilství a další trestné činy související s alkoholem.

Pokuty za pití na pracovišti byly až dvojnásobek průměrné týdenní mzdy a jak domácí výroba alkoholu, tak držení vybavení k destilaci se trestalo vysokými pokutami nebo vězením. Opatření šla dokonce tak daleko, že televizní diváci byli několikrát ochuzeni o vánoční vysílání oblíbené sovětské komedie Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel, v níž hrál alkohol významnou roli.

SSSR vynaložil nemalé množství prostředků na propagaci kampaně, stejně jako na podporu volnočasových aktivit. Došlo k založení Národní společnosti střídmosti, jež během tří let zahrnovala 428 tisíc poboček a celkem 14 milionů členů.

Generální tajemník Gorbačov občany nabádal, aby všechna opatření dodržovali, a tím si vysloužil přezdívku „tajemník minerální vody“. Nejtvrdší protialkoholní opatření od 20. let. však částečně přinášela ovoce.

Do roku 1988 klesl státní prodej alkoholu až o 50%. Počet úmrtí souvisejících s alkoholismem se snížil a naopak vzrostla porodnost. Během trvající kampaně se narodilo 5,5 milionu novorozenců ročně, o 500 tisíc více než každý rok za předchozích 30 let a o 8 % méně se narodilo oslabených. Očekávaná délka života se oproti posledním rokům stabilizovala. Statisticky ubylo rozvodů, stejně jako počtů zločinů.

Ale jakkoli se tyto výsledky zdály úspěšné, veřejnost byla nespokojena se způsobem, jakým byly dosaženy. Protialkoholní kampaň se nesetkala s velkou podporou mezi obyvatelstvem. Stejně jako v případě prohibice ve Spojených státech, i v tomto případě došlo ke vzestupu organizovaného zločinu.

Strmý nárůst zažila produkce samohonky, stejně jako spotřeba cukru na jeho výrobu. Ta se zvýšila ze 7,8 milionu tun v roce 1985 na 9,2 milionu tun v roce 1987. Předpokládá se, že 1,4 milionu tun bylo vynaloženo na nelegální pálení, což přineslo 140-150 milionů litrů samohonky. Za její nelegální výrobu bylo v roce 1985 obviněno 30 tisíc lidí, v roce 1986 150 tisíc a v roce 1987 již 397 tisíc. Zároveň docházelo k četným otravám alkoholem z nebezpečných látek.

V roce 1987 prodělalo otravu více než 44 tisíc osob, z nichž 11 tisíc zemřelo. Objevovaly se bizarní příběhy zoufalých narkomanů. Předseda KGB Viktor Čebrikov v říjnu 1986 hlásil: „Máme důkazy, že zubní pasta se nakupuje ve velkém a pak se natírá na chleba, smyje se, protože chléb absorbuje alkohol z pasty, a tak alkoholik uspokojuje svou potřebu alkoholu. To je to, k čemu jsme dospěli.“

Neméně podstatný problém představovaly finanční ztráty pro stát. Ten si například v roce 1979 přišel na nepřímých daních z prodeje alkoholických nápojů přibližně na 25,4 miliardy rublů, což bylo více, než kolik bylo zaplaceno na dani z příjmu. V roce 1986 se snížily příjmy z alkoholu o čtvrtinu, což znamenalo pro tehdejší rozpočet pokles o 3,5 %.

Sovětský svaz se tak potýkal s celou řadou problémů (astronomické výdaje na zbrojení, jaderná havárie v Černobylu, pokračující válka v Afghánistánu, naprostý nedostatek spotřebního zboží), a tak byl Kreml nucen postupně protialkoholní opatření odvolávat.

Definitivní konec těchto restrikcí nastal v říjnu 1988. Gorbačovův poradce Georgij Šachnazarov odhadl celkové náklady protialkoholní kampaně na 100 miliard rublů. Průměrná délka života opět poklesla, mírně přibylo rozvodů a prudký nárůst zaznamenala zločinnost. Během roku 1990 se konzumace alkoholu znovu dostala na vysokou úroveň, jaká byla před rokem 1985. 

Má se za to, že pozdější ruský prezident Boris Jelcin, známý vášnivým vztahem k alkoholu, byl daleko oblíbenější než Gorbačov i vzhledem k nepopulární kampani z let 1985-1988. V roce 2005 si Rusko připomnělo 20. výročí vyhlášených omezení. Gorbačov v rozhovoru na toto téma řekl: „Kvůli chybám, které se udělaly, skončila velká věc neslavně.“ Ve stejný rok proběhla mezi Rusy anketa, v níž se 58 % vyjádřilo o kampani kladně, ale pouhých 18 % se domnívalo, že přinesla pozitivní výsledky.

Protialkoholní kampaň Michaila Gorbačova z let 1985-1988 měla vyřešit prohlubující se problém s nadměrným pitím v Sovětském svazu. Částečně se jí to podařilo, ale ekonomicky šlo o ztrátu a navíc se nesetkala s velkou podporou.

Klasik by řekl: „snažili jsme se to udělat nejlépe, jak jsme uměli, ale dopadlo to jako vždycky“. Dnešní Rusko tak stále patří mezi země s největšími problémy spojenými s konzumací alkoholu a výskytem alkoholismu,